ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3492.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3492/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce I. R. , zastoupeného Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, proti žalované Mladé frontě, a.s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, IČ 42940315, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1a, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 32/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015, č.j. 22 Co 50/2015-159, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce Mgr. Davida Kubeše, advokáta se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1a.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal ochrany osobnosti, podle ustanovení §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. prosince 2013. Uvedl, že v časopise Euro, jehož vydavatelem je žalovaná, byl dne 16. prosince 2013 uveřejněn článek s názvem „ Šťára do nitra solárního businessu “, jehož součástí byla věta:“ Policie se razantně vrhla na zkoumání aktivit pražského lobbisty I. R. a jeho obchodního partnera M. S. v solárním businessu. Společnosti, v nichž oba muži přímo či nepřímo figurovali, vydělaly stovky milionů korun na prodeji solárních projektů elektrárenské společnosti ČEZ “. Tento výrok je podle názoru žalobce nepravdivým skutkovým tvrzením a nemá žádný reálný základ. V kontextu celého článku nedůvodně navozuje u čtenáře dojem o utajovaných aktivitách žalobce, a to navíc v souvislosti s informací, že tyto aktivity jsou razantně zkoumány ze strany policie. Tím bylo zasaženo do žalobcovy občanské cti, lidské důstojnosti, práva na soukromí a ochranu jména. Proto se žalobce domáhal morálního zadostiučinění ve formě písemné omluvy dopisem, omluvy v časopisu Euro a současně též peněžitého zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č.j. 16 C 32/2014-112, výroky I., II. a III. žalobu zamítl a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětný článek nepodává informaci, že žalobce je oficiálně vlastníkem společnosti Amun.Re , ale pouze vyjadřuje možný přímý či nepřímý vliv na osoby figurující v této společnosti, který žalobce mít může. Tvrzení není možno považovat za zcela smyšlené, bez jakýchkoli opor či logických souvztažností, vzhledem k okolnostem, za kterých bylo podáno a s přihlédnutím ke známým skutečnostem v souvislosti s žalobcem a personálním obsazení zmiňované firmy. Soud prvního stupně v žalovaném výroku neshledal existenci protiprávního zásahu, který by byl způsobilý vyvolat újmu v podobě porušení či ohrožení osobnosti žalobce, neboť neobsahuje lživé či poškozující sdělení. Je jím totiž pouze sděleno, že vzhledem ke svému vlivu na oficiálně uvedené osoby, mohl žalobce působit či ovlivňovat jejich jednání a to nelze kategoricky vyloučit. Žalobce je osobou veřejného zájmu, a proto také nastala převaha práva na ochranu svobody projevu a informace nad právem na ochranu osobnosti. Právo informovat veřejnost o tak významných věcech nemůže být limitováno právem žalobce na absolutní anonymitu. Současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále též „soud druhého stupně“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č.j. 22 Co 50/2015-159, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v zamítavých výrocích I., II. a III., zatímco ve výroku IV. ho změnil tak, že uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 20.570,- Kč. Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.225,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která pokládal za správná a rovněž tak uznal za správné jeho nosné právní závěry. K procesní námitce žalobce, že soud prvního stupně provedl důkazy, které nebyly účastníky řízení navrženy, poukázal na ustanovení §120 odst. 2 věty prvé o.s.ř., podle něhož soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. O tento případ se v řízení před soudem prvního stupně jednalo. Za správné nepovažoval ani věcné námitky žalobce proti napadenému rozhodnutí, protože žalobce brojí proti izolovaným výrokům v úvodních pasážích článku, v nichž ale žalovaná vysvětluje svou novinářskou zkratku, kterou žalobce napadá, tedy zjednodušené tvrzení, že žalobce „přímo či nepřímo“ figuruje ve společnostech zabývajících se solárním byznysem a že měl vyvíjet v tomto byznysu aktivity.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dne 2. července 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí podle §241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na (tvrzený) rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s jeho rozsudkem ze dne 25. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 861/2005, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že v tehdy posuzované věci šlo o přípustnou novinářskou zkratku, protože žalovaná unesla důkazní břemeno pravdivosti napadeného skutkového tvrzení. Odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 524/2011, kdy dovolací soud seznal kritiku žalobců za vybočující z „fair“ projevu, a tedy za nedovolenou. V této souvislosti dovolatel namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že - byť nepřímo - figuruje nebo figuroval v solárním businessu, a dále probírá další v řízení učiněná skutková zjištění, která podle jeho názoru vylučují, že v případě posuzovaného výroku se může jednat o přípustné zjednodušení, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V dovolání současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o důvodnosti postupu soudu prvního stupně podle §120 o.s.ř., tedy provedení důkazů, které nebyly navrženy účastníky řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, popřípadě aby je zrušil.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce tak, že odvolací soud posoudil správně otázku přípustné novinářské zkratky, stejně jako otázku nahrazení procesní aktivity účastníků vlastní iniciativou soudu ve sporném řízení a v žádném případě se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěrem navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatel sice ohlašuje rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda v posuzované věci šlo o přípustnou novinářskou zkratku, cituje v této souvislosti dvě rozhodnutí dovolacího soudu, ale fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jím uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor současně konkretizovaly; v podstatě pouze tvrdí, že v řízení provedené (popř. neprovedené) důkazy neumožňují dospět k závěru, že o přípustné zjednodušení šlo. Tyto výtky však nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Navíc se dovolatel soustředí výlučně na otázku posouzení přípustné novinářské zkratky, ale zcela pomíjí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s dalšími závěry soudu prvního stupně, např. že sporný výrok neobsahuje lživé či poškozující sdělení o žalobci , takže nebyl způsobilý vyvolat újmu v podobě porušení či ohrožení jeho osobnosti. Tento závěr ale dovoláním není nikterak zpochybněn. Je tak zřejmé, že na podkladě žalobcovy dovolací argumentace přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. založit nelze.
Námitky dovolatele, jimiž kritizuje postup soudů nižších stupňů v řízení (důvodnost provedení důkazů, které nebyly navrženy účastníky řízení), pak vystihují tzv. jiné vady řízení, k nimž ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) Ony samy tak způsobilým dovolacím důvodem nejsou; proto ani jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání.
Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť žalobce ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). V posuzovaném případě navíc dovolání proti těmto výrokům není ani objektivně přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč; ani součet náhrad nákladů řízení za zastupování advokátem před soudem prvního stupně a soudem odvolacím včetně náhrady za daň z přidané hodnoty by částku 50.000,- Kč nepřevýšil.
Z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu