ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3554.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3554/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SFI a.s., identifikační číslo osoby 26785200, se sídlem v Praze 4, Na strži 65, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem v Slušovicích, Slušovice 520, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 26 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 2/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 20 Co 74/2016-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2015, č. j. 31 C 2/2015-314, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 26 600 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody v podobě ušlého zisku a náhrady nemajetkové újmy. Škoda a nemajetková újma měla žalobkyni vzniknout dne 28. 7. 2009 při domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků, přičemž jí byly odňaty administrativní a obchodní doklady a výpočetní technika.
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval průběhem uvedené prohlídky. Po právní stránce uvedl, že předmětné prohlídky byly provedeny na základě příkazů policejního orgánu, které nebyly zrušeny pro nezákonnost. Soud prvního stupně neshledal ani jiná pochybení při provedení prohlídek. Nad rámec rozhodnutí soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, v němž Nejvyšší soud uvedl: „Nejvyšší soud rovněž považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly a hodnotily postup orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném trestním řízení, a tím zasahovaly do jeho průběhu.“
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok nevznikl, neboť není dán dovozovaný odpovědnostní titul ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že žalobní žádání nebylo založeno na tvrzení, že by žalobkyni vznikla škoda či nemajetková újma v důsledku nevrácení odňatých věcí v přiměřené době. I kdyby nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené samotným odnětím věcí vznikl, bylo by dané právo již promlčeno. Odvolací soud neshledal žádné důvody pro přerušení kompenzačního řízení do doby skončení trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva. Dovolatelka formuluje následující otázku: „Je soud povinen přerušit řízení, pokud je řešena otázka, kterou soud není oprávněn řešit, a to do doby jejího vyřešení?“. Tato dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud sice správně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, ale poté chybně vyhodnotil postup při aplikaci tohoto rozhodnutí. Dle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. musí soud obligatorně přerušit řízení do doby, než je rozhodnuta otázka, kterou není tento soud příslušný posoudit, v předmětném řízení a v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy až do skončení trestního řízení sp. zn. 1 T 5/2014. Odvolací soud měl postup soudu prvního stupně vyhodnotit jako nesprávné právní posouzení věci, když řízení nepřerušil do doby, která je nezbytná pro vyřešení otázky, kterou není oprávněn řešit. Dále dovolatelka namítá, že soud pochybil při doručování, když rozhodnutí o odvolání doručil přímo účastnici řízení, nikoliv jejímu zástupci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvedla, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž namítá, že toto rozhodnutí měly soudy nižších stupňů chybně aplikovat. Dle obsahu dovolání tudíž dovolatelka nemíří na předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, ale naopak přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nutno uvést, že na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázal pouze soud prvního stupně, a to na pasáž, v níž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly a hodnotily postup orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném trestním řízení. V dané věci však byla předmětem náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení. V této věci se dovolatelka domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené při domovní prohlídce, resp. při prohlídce prostor a pozemků. Dané rozhodnutí se tudíž na nyní posuzovanou věc nevztahuje, a proto závěry soudů nižších stupňů ani nemohou být v rozporu s tímto rozhodnutím. Krom toho ani z uvedeného rozhodnutí neplyne dovolatelkou dovozovaný závěr, že by soudy měly řízení přerušit, když naopak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „[n]árok žalobce na odškodnění nepřiměřené délky dosud neskončeného trestního řízení byl proto žalobcem uplatněn v režimu zákona č. 82/1998 Sb. - pro tentokrát - předčasně.“
Odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení, když žalobou uplatněné nároky shledal nedůvodnými jednak z důvodu neexistence odpovědnostního titulu, jednak z důvodu promlčení, přičemž uvedl, že žádný z uplatněných nároků nezávisí na výsledku trestního řízení. Žádný z těchto závěrů dovolatelka dovoláním nenapadá. Dovolací soud tudíž neshledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení dovolatelkou vymezené otázky nezávisí (srov. §237 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanou vadou řízení spočívající v chybném doručení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu