ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3623.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3623/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobkyně Real Life Services, s.r.o. , identifikační číslo osoby 28362519, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 2, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 359/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 22 Co 90/2015-69, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2015, č. j. 26 C 359/2013-38, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2015, č. j. 26 C 359/2013-38, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 22 Co 90/2015-69, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku, jež jí měla vzniknout za dobu trvání nezákonné vazby jejího jednatele a tehdy i jediného společníka M. B.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 26 C 359/2013-38, rozhodl tak, že žalobu o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 22 Co 90/2015-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně dovoláním brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a proti výroku I. soudu prvního stupně.
V posuzované věci je dovoláním napadeno výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2015, č. j. 26 C 359/2013-38, zastavil podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 22 Co 90/2015-69, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013: „[p]ožadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostála. Pouhá kritika posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. 2. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu