ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3652.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3652/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Ing. M. H. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 116/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. ledna 2015, č. j. 26 C 116/2014-268, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2015, č. j. 69 Co 136/2015-314, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. ledna 2015, č. j. 26 C 116/2014-268, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2015, č. j. 69 Co 136/2015-314, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti České republice domáhal zaplacení 653 481 659 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku „zmaření“ pohledávky, kterou uplatňoval v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 246/2013. Ke „zmaření“ pohledávky mělo dojít jednak tím, že žaloba v posuzovaném řízení byla nejprve pravomocně odmítnuta, přičemž toto rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím soudem, a jednak tím, že soudci, kteří věc projednávali, neučinili v souladu s ustanovením §8 odst. 1 věta druhá trestního řádu oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, byť takový závěr vyplýval z důkazů, jež byly žalobcem přiloženy k žalobě.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 26 C 116/2014-268, žalobu o zaplacení 653 481 659 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a měl tedy uplatněný nárok za nedůvodný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. května 2015, č. j. 69 Co 136/2015-314, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z hlediska právního hodnocení věci odvolací soud uzavřel, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu, neboť v důsledku nezákonného rozhodnutí, jímž došlo k odmítnutí žaloby a jež bylo následně dovolacím soudem zrušeno, žalobci žádná škoda nevznikla. Podle odvolacího soudu nebyly dány ani předpoklady odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup v důsledku nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení §8 odst. 1 věta druhá trestního řádu, když chybí jakákoliv příčinná souvislost mezi tvrzeným nesplněním oznamovací povinnosti soudem a údajným zmařením pohledávky žalobce (k němuž nadto nedošlo).
Včas podaným dovoláním napadl žalobce nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, který však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Z ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení §201 občanského soudního řádu je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 občanského soudního řádu v daném rozsahu zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2015, č. j. 69 Co 136/2015-314, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Spatřoval-li žalobce splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky porušení oznamovací povinnosti podle ustanovení §8 odst. 1 věta druhá trestního řádu soudci obecných soudů, uvádí Nejvyšší soud, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí, když žaloba byla shledána nedůvodnou rovněž pro absenci vzniku škody (viz závěr o neexistenci „zmaření“ pohledávky žalobce). Jestliže obstál jeden důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbylé námitky žalobce (otázka vyloučení soudce, který se podílel na legalizaci výnosů z trestné činnosti, otázka korupční legalizace výnosů z trestné činnosti na úkor právního předchůdce žalobce) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu