ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3861.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3861/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem, ve věci žalobkyně Apliko s. r. o. , identifikační číslo osoby 25685163, se sídlem v Praze 9, Svárovská 3/124, zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 915 569 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 110/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 55 Co 107/2015-116 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 22 C 110/2012-98, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 22 C 110/2012-98, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 55 Co 107/2015-116, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 425/2001, a náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku vedení exekučního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 85/2005, konkrétně částky 11 569 Kč jí sražené z bankovního účtu a 704 000 Kč ušlého zisku.
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 55 Co 107/2015-116, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 22 C 110/2012-98, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 915 569 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně dovoláním brojí jak proti rozsudku soudu odvolacího, tak proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž projevuje názor, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a dále, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
V posuzované věci je dovoláním napadeno výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 22 C 110/2012-98, zastavil podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 55 Co 107/2015-116, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013: „[p]ožadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostála. Pouhá kritika posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. 2. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu