ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3874.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3874/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně SOLITER a. s. , identifikační číslo osoby 00480835, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Nádražní 148/10, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 5/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 16 Co 96/2015-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 16 Co 96/2015-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2014, č. j. 25 C 5/2011-104, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala, po částečném zpětvzetí žaloby, zaplacení částky 1 541 692 Kč s příslušenstvím jako náhrady ušlého zisku, jenž jí měl vzniknout nesprávným úředním postupem správce daně spočívajícím v opožděném vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nesprávného postupu správce daně neměla v období od března 2007 do 3. prosince 2008 k dispozici částku 1 019 041 Kč, kterou proto nemohla použít ke své podnikatelské činnosti, čímž jí ušel zisk v žalované výši.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 25 C 5/2011-104, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že platebním výměrem Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále jen „správce daně“) ze dne 14. září 2005, č. j. 78226/05/187910/1291, byla žalobkyni vyměřena daň z přidané hodnoty za leden 2004 ve výši 1 019 041 Kč. Rozhodnutí správce daně bylo předběžně vykonatelné s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit vyměřenou daň do 30 dnů od jeho doručení. Rozhodnutím ze dne 5. března 2007, č. j. 23333/07/187910/1291, správce daně autoremedurou zcela vyhověl odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru ze dne 14. září 2005. Na tomto základě byla žalobkyni vrácena dne 26. března 2007 částka 714 617 Kč jako nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a dne 3. prosince 2008 částka 1 019 041 Kč jako přeplatek na dani z přidané hodnoty; spolu s uvedenými částkami správce daně vyplatil žalobkyni rovněž úrok podle ustanovení §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dne 28. června 2010 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody, sestávající jednak z nároku na náhradu skutečné škody ve výši 108 215 Kč (žalobkyní vynaložené prostředky na zajištění úvěru u banky), jednak z nároku na náhradu ušlého zisku z podnikání ve výši 1 992 472,53 Kč. Nárok na náhradu skutečné škody ve výši 108 215 Kč byl žalobkyni po zahájení řízení zcela uhrazen.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc tak, že nárok na náhradu ušlého zisku není dán, neboť žalobkyně získala prostředky odpovídající částce nesprávně vyměřené (a opožděně vrácené) daně z přidané hodnoty (1 019 041 Kč) čerpáním úvěru u Komerční banky, a. s. Žalobkyně tedy podle soudu prvního stupně měla k dispozici částku odpovídající zadržovaným finančním prostředkům a mohla ji použít k běžné podnikatelské činnosti stejně, jako hodlala použít zadržované finanční prostředky. Podle soudu prvního stupně nemohou vedle sebe obstát obě náhradové povinnosti, neboť měla-li žalobkyně neoprávněně zadržovanou částku v důsledku poskytnutí úvěru fakticky k dispozici, nemohl jí z nedostatku těchto prostředků ujít zisk. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. dubna 2015, č. j. 16 Co 96/2015-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Uvedený rozsudek představuje v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, když usnesením odvolacího soudu ze dne 6. května 2014, č. j. 16 Co 167/2014-89, byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 25 C 5/2011-72, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dokazování nedoplňoval, a zcela tak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Rovněž z hlediska právního posouzení aproboval odvolací soud hodnocení věci soudem prvního stupně. Měl za to, že žalobkyně v žalobě konstruovala nárok na náhradu skutečné škody tak, že nebýt zadržení finančních prostředků ze strany správce daně, nemusela by čerpat finanční prostředky z kontokorentního úvěru; skutečná škoda tak podle odvolacího soudu spočívala v zaplacených úrocích z poskytnutého úvěru. S tím však podle odvolacího soudu kolidovalo následné tvrzení žalobkyně, že žalovaná částka je ušlým ziskem za dobu od pravomocného rozhodnutí správce daně do doby vrácení neprávem zadržovaných finančních prostředků. Takto uplatněná žalobní tvrzení jsou podle odvolacího soudu ve vzájemném logickém rozporu. Odvolací soud měl tak za to, že „nemůže vzniknout škoda ve formě ušlého zisku z nedostatku peněžních prostředků potřebných na investice do podnikání, pokud tyto finanční prostředky na investice poškozený získal jiným způsobem a v důsledku úvěrového získání finančních prostředků požadoval v příčinné souvislosti s tímto skutečnou škodu spočívající v zaplacených úrocích z úvěru“. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání zakládala jednak na tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky, které dle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, jednak na tom, že se odvolací soud při řešení dalších otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky dovolacím soudem dosud neřešené žalobkyně v dovolání vymezila jen tak, že pod body II.1 písm. a) až d) dovolání citovala jednotlivé věty z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, s nimiž nesouhlasila. Dále žalobkyně pod bodem II.1 písm. e) dovolání nastolila otázku, zda vedle sebe mohou zároveň obstát jak povinnost k náhradě skutečné škody, tak povinnost k náhradě ušlého zisku, jestliže vznikly z jedné škodní události. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně spočívá na právním názoru, dle něhož tyto povinnosti vedle sebe obstát nemohou, což je však v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku promlčení uplatněného nároku [bod II.1 písm. f) dovolání], když jeho názor je v rozporu se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření jednak uváděla, že o otázce promlčení nebylo napadeným rozsudkem vůbec rozhodováno, a dále měla za to, že právní závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, na řešenou věc vůbec nedopadá. Pokud jde o další žalobkyní předestřené otázky, žalovaná k nim pouze dodala, že dobrovolné uhrazení části nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku v rámci předběžného projednání nelze považovat za uznání dluhu. S ohledem na uvedené žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně uvádí, že žalobkyně pod body II.1 písm. a) až d) dovolání dostatečně určitě nevymezila otázky hmotného či procesního práva, které podle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobkyní nedostatečně vymezenými „otázkami“ uvedenými pod body II.1 písm. a) až d) dovolání se proto dovolací soud nezabýval, když ohledně nich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Na otázce promlčení nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku [bod II.1 písm. f) dovolání] dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Uvedená otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda z jedné škodní události (zde z nesprávného úředního postupu správce daně) může poškozenému vzniknout jak nárok na náhradu ušlého zisku, tak nárok na náhradu skutečné škody.
Dovolání je důvodné.
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci, není komplexní úpravou všech otázek odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení §26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Vzhledem k přechodnému ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. ledna 2014, je věc třeba posoudit podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Ohledně otázky rozsahu náhrady škody se tak v projednávané věci vychází z ustanovení §442 obč. zák.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Tento závěr lze vztáhnout i na peněžitou částku, kterou poškozený po určitou dobu postrádal z důvodu, že ji musel vynaložit na zaplacení finanční pokuty, uložené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod číslem 39/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně to podle dovolacího soudu musí platit v případě, kdy orgán veřejné moci (správce daně) ve lhůtě stanovené právní úpravou účinnou v rozhodné době (§64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.) nevrátí poškozenému finanční prostředky (daňový přeplatek), které tak poškozený nemůže využít k dosažení předpokládaného zisku. Přitom není rozhodné, na základě jakého právního důvodu poškozený neoprávněně zadržované finanční prostředky nabyl, např. zda mu byly poskytnuty bankou z titulu smlouvy o úvěru.
Podle dovolacího soudu není shora uvedený závěr vyloučen tím, že současně s nárokem na náhradu ušlého zisku uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu skutečné škody, která jí měla taktéž vzniknout včasným nevrácením daňového přeplatku ze strany správce daně.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, vyslovil právní názor, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
V projednávané věci opírala žalobkyně v rovině tvrzení nárok na náhradu skutečné škody o to, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v zadržování finančních prostředků správcem daně byla v době od března 2007 do 3. prosince 2008 nucena z kontokorentního úvěru čerpat prostředky ve výši 1 019 041 Kč, přičemž z těchto prostředků odváděla Komerční bance, a. s. vyšší úrok než úrok, jenž jí byl nahrazen správcem daně podle ustanovení §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. V souvislosti s tím žalobkyni vznikla skutečná škoda ve výši 108 215 Kč, jež jí následně byla žalovanou nahrazena. Současně žalobkyně tvrdí, že kontokorentní úvěr u Komerční banky, a. s. měl stranami dohodnutý rámec, který zamezoval, aby nad něj byly žalobkyní čerpány další prostředky. V příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem tak podle žalobkyně došlo k situaci, kdy částku ve výši 1 019 041 Kč z celkového objemu kontokorentního úvěru nebylo možno použít za účelem dosažení zisku, tj. žalobkyně nemohla v souladu s předmětem své podnikatelské činnosti za uvedenou částku nakoupit více výchozího materiálu (zejména zlata), toto větší množství zpracovat, a následně je se ziskem prodat. Tím jím měl ujít zisk ve výši 1 541 692 Kč s příslušenstvím, jehož se žalobou dožaduje.
Odvolací soud se proto s ohledem na tvrzení žalobkyně a na Nejvyšším soudem zastávaný právní názor měl zabývat otázkami, zda u žalobkyně v době, kdy jí byly správcem daně neoprávněně zadržovány finanční prostředky, skutečně došlo k vyčerpání tzv. úvěrového rámce poskytnutého kontokorentního úvěru, případně zda si v uvedeném období měla možnost opatřit finanční prostředky v zadržované výši na rozvoj svého podnikání jinak, a zda jí v důsledku zadržení finančních prostředků ušel zisk. V tomto směru bylo namístě provést dokazování žalobkyní navrhovanými důkazními prostředky, zejména smlouvou o kontokorentním úvěru s Komerční bankou, a. s., jakož i dalšími připojenými listinami, a případně vést žalobkyni postupem podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení dalších důkazních prostředků. Předmětem hodnocení provedených důkazů pak ve smyslu §132 o. s. ř. měla být i skutečnost, že v rámci tzv. předběžného projednání nároku žalovaná žalobkyni na náhradu ušlého zisku vyplatila v této věci částku 450 781 Kč s příslušenstvím. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvého stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu