ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4022.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4022/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. M. B. (dříve M.), zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, proti žalovaným 1) INTERLIGNUM, a. s. , se sídlem v Chotěboři, Koželužská 157, identifikační číslo osoby 607 29 716, a 2) Ing. V. K. , oběma zastoupeným JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 1279, o určení vlastnického práva k nemovitostem, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 26 Co 328/2014-336, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 30. dubna 2015, č. j. 26 Co 328/2014-364, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. prosince 2013, č. j. 10 C 53/2010-298, ve znění doplňujícího rozsudku téhož okresního soudu ze dne 31. března 2014, č. j. 10 Co 53/2010-298 (kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem označeným nemovitostí a inženýrských sítí, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně i v právním posouzení absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. července 1997, od které žalobce dovozuje vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku dotčenému žalobou. A to konkrétně v závěru, že předmět převodu byl v této kupní smlouvě vymezen neurčitě, což způsobilo její absolutní neplatnost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu „ze smlouvy totiž nelze zjistit, jaké konkrétní nemovitosti žalobce kupoval a na kterých pozemcích se nacházely, přičemž geometrický plán vypracovaný 10 let po údajném převodu, nemůže tento nedostatek kupní smlouvy zhojit. Poukaz žalobce na to, že již v době privatizace byly nemovitosti (původně) převáděné na základě kupní smlouvy Fondem národního majetku na společnost GEZZO s. r. o.) shodně označeny, má zřejmě původ v inventarizaci státního podniku INTERLIGNUM (k platnosti posledně zmíněné smlouvy se okresní soud z důvodu nadbytečnosti nevyjadřoval a nečiní tak ze stejných důvodů ani soud odvolací).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje „v poskytnutí ochrany formalistickému přístupu při výkladu právních úkonů." Přípustnost dovolání vymezuje tím, že oba soudy „se zcela odmítly věnovat i tomu, že určitost právních úkonů má vazbu na původní privatizaci státního majetku – v rámci které bylo postupováno zcela standardními způsoby a jednotlivý majetek byl proto samozřejmě i řádně určen. Při popření určitosti tohoto postupu by byla zpochybněna platnost úkonů při převodu státního majetku v naprostém měřítku, neboť privatizace byla v daném období prováděna shodně či obdobně na celém území ČR. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že původní majetek státního podniku Interlignum Chotěboř byl privatizován standardní veřejnou soutěží, prostřednictvím které nabyla převáděný majetek společnost GEZZO, spol. s. r. o. (právní předchůdce společnosti Aurex s. r. o.), měl soud těmto důkazům věnovat pozornost. V rámci privatizace totiž byl majetek identifikován a veškeré navazující úkony byly činěny tak, že ve spojení s touto původní identifikací je bylo možno určitě a srozumitelně vyložit.“ Na podporu své argumentace dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo 1625/2002. Oba soudy se souvisejícími důkazy v dané věci odmítly zabývat, dopustily se selektivního výběru důkazů, což je projev soudní libovůle. Soudy dále upřely dovolateli právo na ochranu jeho vlastnictví. V tomto směru dovolatel spatřuje relevantní vymezení přípustnosti dovolání, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, v němž Ústavní soud potvrzuje nutnost podání dovolání vždy tam, kde je namítáno porušení základního práva, a to bez ohledu na to, zda tyto námitky vycházejí např. i z vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Dovolatel v dovolání rozvádí další důvody, které podle jeho názoru vedou k závěru, že napadené rozhodnutí je nutno zrušit, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolacímu soudu je známa judikatura Ústavního soudu, na kterou dovolatel ve svém dovolání odkazuje, a to, že způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 30933/14, in http//:nalus.usoud.cz). Je mu ovšem také znám právní názor Ústavního soudu, který ve vztahu k řešení skutkové otázky z hlediska posuzování právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v posledně cit. rozhodnutí mimo jiné vyložil, že bude vždy záležet na posouzení dovolacího soudu, zda takové dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět co jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle §237 o. s. ř., nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne. Poslední eventualita nastala právě v tomto případě.
Ačkoliv odvolací soud (oba soudy) se zabýval(y) neplatností právního úkonu i u právní předchůdce dovolatele, rozhodnutí odvolacího soudu je – vzhledem k podané žalobě a tvrzení dovolatele o platnosti jeho tzv. nabývacího titulu – vybudováno na závěru, že se dovolatel na základě předmětné kupní smlouvy nestal vlastníkem předmětného majetku, neboť uvedená smlouva byla ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. postižena absolutní neplatností z důvodu neurčitě vymezeného předmětu převodu. Tento závěr odvolacího soudu vychází ze zjištění z předmětné kupní smlouvy, v níž byl odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně popsaným (zjištěným) způsobem vymezen převáděný majetek.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přípustnost dovolání posuzoval (posuzovat mohl) výhradně z hlediska řešení právní otázky výkladu (interpretace) právního úkonu (posouzení jeho platnosti s ohledem na předmět převodu kupní smlouvy), jak ji dovolatel shora coby předpoklad přípustnosti dovolání vymezil.
V tomto směru lze pak uzavřít, že odvolací soud standardním způsobem vyložil, proč ani za užití interpretačního mechanismu (ve smyslu §35 odst. 3 obč. zák.) nebylo možné dospět k závěru o určitosti předmětu uvedeného majetkového převodu. Tento odvolacím soudem učiněný právní názor, mající podklad v pro rozhodnutí zásadně významném skutkovém zjištění, není nijak v kolizi ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), na nějž dovolatel v dovolání nedůvodně odkazuje, v němž dovolací soud zaujal právní názor (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho rozhodnutí), že není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech.
Je sice pravdou, že odvolací soud (soud prvního stupně) řešil(y) též i otázku platnosti tzv. nabývacího titulu předchozího vlastníka předmětných nemovitostí, leč z hlediska merita této věci bylo primárně určující řešení právní otázky vlastnictví dovolatele, a tedy s tím se pojící řešení předběžné otázky tzv. nabývacího titulu dovolatele – předmětné kupní smlouvy ze dne 17. července 1997, od níž dovolatel odvozoval nabytí svého vlastnického práva. A jak již shora bylo vyloženo, tuto právní otázku odvolací soud vyřešil způsobem, který nijak nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014). Pokud dovolatel s tímto závěrem polemizuje a vychází z jiné interpretace předmětu uvedené kupní smlouvy, pak zde nejde o jím namítaný skutkový deficit, který podsouvá oběma soudům coby důsledek jejich údajné soudní libovůle, nýbrž o prostou právní polemiku, která ovšem (sama o sobě) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přirozeně nezakládá (zakládat nemůže).
Nad rozsah obsahového vymezení dovolání v dané věci prostupuje ještě jedna významná právní otázka, jíž se odvolací soud nezabýval, avšak jejíž vyřešení by rovněž mohlo jít k tíži žalobní argumentace. Pokud by totiž část předmětu uvedené kupní smlouvy, od níž dovolatel odvozuje své vlastnické právo k žalobě vymezenému majetku, představovaly (převáděné) účelové komunikace, pak by bylo nasnadě judikatorní připomenutí, že účelové komunikace v rozhodovací praxi dovolacího soudu byly považovány za součást pozemku, i když byly stavebně zpracovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011). Z toho by pak při takové eventualitě plynul závěr, že účelové komunikace se nemohly stát (z hlediska platnosti právního úkonu) předmětem občanskoprávní dispozice. Uvedená poznámka jde však nad rozsah obsahového vymezení dovolání a dovolacím soudem je zde zmiňována toliko jako obiter dictum.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když se žalovaní k dovolání žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, nebylo možné toto jejich vyjádření spojovat s účelně vynaloženým výdajem z hlediska rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že vyjádření bylo zaměřeno pouze na zpochybnění identity dovolatele (při tvrzení, že žalobce uvedl své chybné datum svého narození, přičemž nepravdivý údaj o datu narození byl uveden již v kupní smlouvě ze dne 17. července 1997), o které však oba soudy, ale ani dovolací soud, nemá pochybnosti, aniž by byly rozebírány právní argumenty dovolatele ústící v jeho shora již vyložený dovolací návrh. Za této procesní situace proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu