ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4164.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4164/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. M. R. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 240/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 19 Co 54/2015-258, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil v meritorních výrocích I. a II. rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 26 C 240/2010-212, „tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem sp. zn. 18K 158/99 v přiměřené lhůtě.“ Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 79.624,38 Kč, a na nákladech odvolacího řízení částku 5.934,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „které spatřuje (1) v posouzení otázky přiměřenosti délky řízení, (2) v posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného a (3) v posouzení otázky stanovení výše přiznaného zadostiučinění. (4) Jeho závěry nejsou nikterak v rozsudku řádně zdůvodněny v návaznosti na prováděné dokazování, takže rozhodnutí postrádá zformulování úsudku, z něhož bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení), a tím je rozsudek nepřezkoumatelný.“
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s .ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s .ř.).
Podle §241a o. s .ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V případě právních otázek ad 1) a 2) dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel u právních otázek ad 1) a 2) nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Za této procesní situace tudíž v uvedeném rozsahu byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
K právní otázce ad 3) dovolatel toliko uvedl, že „je přesvědčen, že řádným posouzením jeho věci měl odvolací soud rozhodnout o zadostiučinění v penězích jako soud prvého stupně, neboť Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy zcela na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (NS ČR ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), nebo že se významným způsobem podílel na průtazích v řízení.“ V dalším textu pak již polemizuje se závěry učiněnými odvolacím soudem bez promítnutí této polemiky s judikaturou dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel relevanci takto jím vymezeného předpokladu přípustnosti podaného dovolání zakládá na jiných závěrech, než které učinil v řízení odvolací soud, a jež – coby skutkové okolnosti případu – v dovolacím řízení nelze revidovat. Jestliže ze shora již popsaného důvodu nemohly být v tomto dovolacím řízení verifikovány dovolatelem vymezené právní otázky ad 1) a 2), z nichž ovšem odvolací soud formuloval právní závěr ohledně konstatování porušení práva, pak učiněný závěr odvolacího soudu v řešení právní otázky ad 3) nelze (bez dalšího) právně kvalifikovat jako rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterážto okolnost by založila přípustnost i důvodnost podaného dovolání v dotčené materii. Jinými slovy řečeno, jestliže skutkový rámec a odvolacím soudem vyřešené právní otázky ad 1) a 2) dovoláním vůbec dotčeny nebyly, a proto se jimi dovolací soud nemohl při posuzování přípustnosti dovolání ani zabývat, pak samotné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelem v řešení právní otázky ad 3) přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť z pouhého odkazu na předmětné stanovisko Nejvyššího soudu nelze (bez dalšího) ještě dovodit kolizní závěr s judikaturou Nejvyššího soudu; úlohou dovolacího soudu přitom přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu, tj. nad rozsah právně relevantního vymezení dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 764/2015).
Právní otázkou ad 4) by bylo možno se zabývat jedině tehdy, bylo-li by podané dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, což se netýká tohoto případu (srov. již shora cit. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu