ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4354.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4354/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 231.111,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 6/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 12 Co 517/2014-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení nemajetkové újmy v částce 231.111,- Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Bruntále spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného pod sp.zn. 17 C 75/99 (dále jen „původní řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2014, č.j. 11 C 6/2013-48, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně při rozhodování podle §13 odst. 1 a §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno u Okresního soudu v Bruntále dne 6. ledna 1999, usnesením tohoto soudu ze dne 26. ledna 2000 bylo zastaveno, když žalobce přes opakované výzvy soudu nezaplatil soudní poplatek, tento poplatek však zaplatil dne 25. února 2000 a k jeho odvolání bylo usnesení o zastavení řízení usnesením ze dne 30. března 2000 zrušeno. Následně bylo původní řízení přerušeno, neboť na majetek žalovaného v tomto řízení byl prohlášen konkurs. Po zrušení konkursu pokračoval Okresní soud v Bruntále v řízení (usnesení ze dne 2. října 2012) a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. ledna 2013, který nabyl právní moci dne 27. února 2013. Tímto rozhodnutím byla žaloba zamítnuta pro nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Soud prvního stupně neshledal v řízení, které bylo vedeno před Okresním soudem v Bruntále, nesprávný úřední postup, který by byl spočíval v průtazích v řízení. Stejně tak nezjistil nesprávný úřední postup ve vedlejším, tedy konkurzním řízení, které sice probíhalo dlouhou dobu, avšak nebyly v něm zjištěny žádné prostoje zaviněné soudem, ani správcem konkursní podstaty. Řízení probíhalo soustředěně a jeho délka byla vyvolána mimořádnou náročností při soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce. Soud prvního stupně dospěl tak ke zjištění, že celková délka původního řízení byla čtrnáct let a necelé dva měsíce, z toho vedlejší konkurzní řízení trvalo od 27. prosince 2000 do 9. ledna 2013. Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že ani v původním, ani ve vedlejším konkursním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 12 Co 517/2014-76, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7. července 2015 dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Touto otázkou je otázka, zda u celkové doby řízení čtrnáct let a dva měsíce je již z podstaty věci možno hovořit o době přiměřené s tím, že ani doba řízení delší než čtrnáct roků nevyžaduje vyslovení závěru o nesprávném úředním postupu, když ani sebesložitější řízení nemůže trvat déle než deset roků, tedy více, než je hranice promlčení pohledávky podle obchodního zákoníku. Dovolatel argumentuje závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1531/2011. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Žalobce ve svém stručném dovolání vymezuje jedinou otázku, a to zda u celkové doby řízení 14 roků a dva měsíce je již z podstaty věci možno hovořit o době přiměřené, aniž by ovšem uvedl, kterému z oznamovaných dvou dovolacích důvodů (otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně) tuto otázku podřazuje.
Nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, např. s částí III. bod 3. odst. 3 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, rozsudku ze dne 13. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, nebo usnesení ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 38/2015, takže odvolací soud správně nevzal v úvahu z hlediska přiměřenosti lhůty v původním řízení dobu ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení (jeho přerušení) vynutilo, když i ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě.
Je proto zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu