ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4678.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4678/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph. D., LL. M., ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3 903 511 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 193/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 35 Co 188/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 3 903 511 Kč s 6% úrokem p. a. z částky 3 500 000 Kč od 11. 5. 2002 do zaplacení s tvrzením, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 252/2006, když uvedený soud a následně Vrchní soud v Praze nevyhověly návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, kterým by paní H. R. bylo zakázáno disponovat s jejími nemovitostmi a pohledávkou na vypořádací podíl, případně z práva na podíl na likvidačním zůstatku, a dále došlo k nesprávnému úřednímu postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 114/2010, když soud nevyhověl žalobcově žalobě o neúčinnost smlouvy o převodu zmíněných nemovitostí. V důsledku těchto nesprávných úředních postupů se stala žalobcova pohledávka ze směnečného platebního rozkazu nevymahatelnou, neboť byla v doposud probíhajícím exekučním řízení uspokojena pouze do výše 12 276 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 10 C 193/2013-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení 3 903 511 Kč s 6% úrokem z prodlení p. a. z částky 3 500 000 Kč od 11. 5. 2002 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 35 Co 188/2015-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. a změnil jej ve výroku o nákladech řízení II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich úhradu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nelze spatřovat nesprávný úřední postup v tom, že soudy nevyhověly žalobcově návrhu na vydání předběžného opatření a zamítly též žalobu, kterou se žalobce domáhal neplatnosti (pozn. zřejmě myšleno neúčinnosti) kupní smlouvy, kterou paní H. R. převedla své nemovitosti. Žalobce je toho názoru, že uvedený závěr odvolacího soudu je nesouladný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, přičemž z rozsudku cituje: „[n]esprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí […]“.
Předložené žalobcově argumentaci nelze dát za pravdu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanou judikaturou zcela souladné. Žalobcův nesouhlas zřejmě vychází z nedostatečného rozlišení předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (dle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „OdpŠk“) od nesprávného úředního postupu (dle §13 OdpŠk). V dané věci je již z žalobcových tvrzení zřejmé, že v jeho věci došlo k vydání pro něj nevyhovujících rozhodnutí, a soudy tedy předloženou situaci hodnotily jako možnou odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí, přičemž po zjištění, že daná rozhodnutí nebyla odstraněna (jak vyžaduje §8 odst. 1 resp. odst. 2 OdpŠk), a nelze je tedy považovat za nezákonná, žalobu zamítly. Uvedený postup je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V daných souvislostech lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 677/2012, v němž Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že odpovědnost státu za škodu, kterou žalobce odvozoval od zamítavého rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, bylo možno zvažovat pouze z odpovědnostního titulu nezákonného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani další žalobcova námitka, kterou vyjádřil nesouhlas s tím, že dle názoru soudů žalobci prozatím škoda nevznikla. Závěr o prozatímní neexistenci škody odvolací soud považoval toliko za druhotný důvod, pro nějž nebylo možné žalobě vyhovět, a na posouzení naznačené právní otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, závisí-li uplatněný nárok na současném naplnění několika znaků skutkové podstaty právní normy, pak zamítnutí žaloby odůvodňuje již závěr, že není dán jeden z nich. Jelikož, jak je uvedeno shora, obstojí prvotní důvod pro zamítnutí žaloby, tj. neexistence odpovědnostního titulu, je zbytečné zabývat se uvedeným druhotným důvodem, neboť i za situace, dospěl-li by dovolací soud k závěru, že odvolací soud naznačovanou právní otázku posoudil nesprávně, nemohl by takový závěr vést k vydání pro žalobce příznivějšího rozhodnutí.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu