ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4729.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4729/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem Advokátní kanceláře Novotný & Partners, s. r. o., se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 233/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, č. j. 68 Co 206/2014-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto soudy rozhodly o žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, které žalobkyni měly vzniknout na základě nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1278/2000, když Ústavní soud nálezem ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 31 Co 269/2007-139, kterým Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Nymburce o odmítnutí odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2006 pro opožděnost. Na základě tohoto rozsudku přitom katastrální úřad vyznačil vlastnické právo pro J. R. (v původním řízení žalovaného), a to k pozemku s garáží. Následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2009 zrušil usnesení Okresního soudu v Nymburce o odmítnutí odvolání pro opožděnost a okresní soud posléze žalobkyni usnesením ze dne 10. 2. 2010 prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku. Poté bylo řízení přerušeno v důsledku úmrtí žalovaného a nutnosti zjištění okruhu dědiců.
Podle odvolacího soudu byla naplněna pouze jedna ze zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 31 Co 269/2007-139. V současnosti se v posuzovaném řízení jedná o stav před vypořádáním zaniklého společného jmění manželů. Žalobkyně je stále spoluvlastníkem uvedených věcí a nemohla jí tak vzniknout tvrzená a požadovaná škoda spočívající v tržní hodnotě uvedených nemovitostí. Požadovala-li žalobkyně rovněž náhradu škody odpovídající součinu počtu měsíců a obvyklé výše příjmu z tržního pronájmu daných nemovitostí, tj. ušlý zisk, jednalo se pouze o hypotetickou částku, když takovéto vymezení ušlého zisku nebylo podloženo konkrétně existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž by bylo možno usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku. Žalobkyně v tomto směru konkrétní okolnosti netvrdila (tím spíš ani neprokazovala), přičemž z důvodu své neúčasti u jednání soudu prvního stupně nemohla být ani poučena ve smyslu §118 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. Ohledně požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který konstatoval, že žalobkyně vyjma obecného (navíc nepravdivého) tvrzení, že „byla zbavena svých vlastnických práv“, vůbec netvrdí, v čem údajná nemajetková újma spočívá. Pro závěr o vzniku nemajetkové újmy nepostačuje žalobcova (nadbytečná) právní kvalifikace, že došlo k zásahu do některého z jeho práv. Z důvodu své neúčasti u jednání soudu prvního stupně nemohla být žalobkyně ani ve vztahu k nemajetkové újmě poučena ve smyslu §118 odst. 1, odst. 3 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v plném rozsahu včasným dovoláním (sepsaným advokátem ve lhůtě podle §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na závěru, že v důsledku existence nezákonného rozhodnutí „nebyly žalobkyni nemovitosti nezákonně odejmuty ve výši jejího spoluvlastnického podílu a žalobkyni nebyl znemožněn faktický výkon vlastnického práva k předmětným nemovitostem“ (otázka č. 1). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na závěru, že „žalobkyně je za popsané procesní situace stále (i přes zápis vlastnických práv v katastru nemovitostí) spoluvlastníkem uvedených věcí, nemohla jí tak vzniknout tvrzená a požadovaná škoda spočívající v tržní hodnotě uvedených nemovitostí.“ Jestli tomu tak podle dovolatelky není, pak zpochybňuje skutková zjištění soudů, což v dovolacím řízení nelze, stejně jako nelze uplatňovat nové skutečnosti (srov. §241a odst. 1, odst. 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nespočívá na závěru, že žalobkyni v důsledku nezákonného rozhodnutí a přepisu vlastnických práv „nemohla vzniknout majetková a nemajetková újma“ (otázka č. 2). Rozhodnutí ve vazbě na ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. vychází ze závěru, že žalobkyně netvrdila skutečnosti, z nichž by vyplývala existence konkrétní škody a nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Uvádí-li dovolatelka konkrétní skutečnosti v podaném dovolání, nelze na ně, jak bylo již uvedeno, v dovolacím řízení brát zřetel.
Považuje-li dovolatelka za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „žalobkyni, která s ohledem na zápis vlastnických práv v katastru nemovitostí byla omezena ve výkonu svých vlastnických práv včetně užívání plodů a užitků z majetku..., nepřísluší náhrada majetkové škody v podobě ušlého zisku“ (otázka č. 3), pak tímto neformuluje žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Jak bylo již uvedeno, rozhodnutí ve vazbě na ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. vychází ze závěru, že žalobkyně netvrdila skutečnosti, z nichž by existence konkrétní škody vyplývala.
Domnívá-li se dovolatelka oproti odvolacímu soudu, že vzniklou nemajetkovou újmu postačovalo vymezit odkazem na „znemožnění plného výkonu vlastnických práv žalobkyně včetně požívání plodů a užitků z majetku“ (otázka č. 4), přípustnost dovolání tím založit nemůže. Právní otázky, v čem spočívá nemajetková újma poškozeného v důsledku nezákonného rozhodnutí a jaké skutečnosti k prokázání vzniku nemajetkové újmy žalobce musí tvrdit a prokazovat, vyřešil odvolací soud plně v souladu s judikaturou soudu dovolacího, podle které „v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Otázky č. 1 až 4 tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Vady řízení uplatněné dovolatelkou v otázce č. 5 nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu