ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4942.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4942/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) I. K. , a b) S. K. , zastoupené JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Horní Předměstí, Svatojánské náměstí 47, proti žalovaným 1) V. K., a 2) I. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 113/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č.j. 1 Co 261/2014-319, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání žalobce a) se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně b) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v souvislosti s jejich vystěhováním z bytu žalovaných. Neoprávněný zásah žalovaných do svých osobnostních práv ve smyslu §11 a násl. občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) spatřovali žalobci v tom, že byli vystěhováni dne 5. října 2010, namísto dohodnutého termínu dne 8. října 2010 a dále ve způsobu vystěhování z tohoto bytu.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2014, č.j. 16 C 113/2011-295, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že druhá žalovaná uzavřela se žalobcem a) nájemní smlouvu na předmětný byt na dobu neurčitou a tento vztah skončil výpovědí. Žalobcům se nepodařilo prokázat své tvrzení o tom, že k vystěhování mělo dojít až 8. října 2010. Vzal také za prokázáno, že s věcmi žalobců bylo manipulováno proto, že byly stěhovány do garáže a že zpřeházení těchto věcí nad obvyklou míru nebylo prokázáno.
Rozsudkem ze dne 3. března 2015, č.j. 1 Co 261/2014-319, Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni b) podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Předtím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2014, č.j. 26 C 113/2011-303, bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání žalobce a) proti rozsudku uvedenému v předchozím odstavci a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2015, č.j. č.j. 1 Co 262/2014-312, usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a) potvrdil a odvolání žalobkyně b) odmítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Dodal k tomu, že sice lze připustit, že žalobkyně b) byla jednáním žalovaných souvisejícím s vystěhováním její rodiny subjektivně dotčena na osobnostních právech, ale při posouzení věci je třeba vycházet nikoli ze subjektivních pocitů dotčené osoby, ale z objektivního pohledu. Poukázal na to, že ten, kdo tvrdí neoprávněný zásah, má důkazní povinnost ho prokázat a odpovídá za to, že své důkazní břemeno neunese. Žalobkyně b) neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že k vystěhování mělo dojít až 8. října 2010, když děti žalobců toto nepotvrdily a žalobci přes poučení soudu nebyli schopni jmenovitě označit policisty ani strážníky, kteří také měli jejich tvrzení potvrdit a tyto osoby se nepodařilo identifikovat ani v součinnosti se soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně b), nelze, ani podle názoru odvolacího soudu, dovodit odpovědnost žalovaných podle §13 obč. zák.
Oba žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Při podání dovolání nebyli zastoupeni advokátem. Usnesením ze dne 3. září 2015, č.j. 16 C 113/2011-372, Krajský soud v Hradci Králové žalobkyni b) výrokem II. přiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (1 Co 262/2014-312 a 1 Co 261/2014-319) a pro tato dovolací řízení jí výrokem IV. ustanovil zástupce z řad advokátů, JUDr. Hanu Poprachovou.
Soudem ustanovená zástupkyně pak podáním ze dne 22. září 2015 doplnila dovolání žalobkyně b) (dále též „dovolatelka“) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č.j. 1 Co 261/2014-319. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., jelikož odvolací soud při svém rozhodování podle dovolatelky řešil právní otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, a to otázku, zda lze žalobkyni činit odpovědnou za neunesení důkazního břemena, když jí orgány státní moci (Policie ČR) neumožnily identifikovat příslušníky policie zasahující při jednání účastníků o termínu vyklizení bytu, jež žalobkyně navrhovala jako svědky . Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Ve vztahu k žalobci a) Nejvyšší soud ve smyslu §241b odst. 2, věty před středníkem, §104 odst. 2, věty třetí, a za užití §243f odst. 2 o.s.ř. řízení zastavil. Nehledě k nesplnění podmínky zastoupení advokátem, k podání dovolání je podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněn pouze účastník řízení, a to ten, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O poměrech žalobce a) však odvolací soud v napadeném rozsudku ve vztahu k věci samé nerozhodoval.
Poté se dovolací soud zabýval dovoláním žalobkyně b), která za dosud nevyřešenou právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu, považuje, zda lze žalobkyni činit odpovědnou za neunesení důkazního břemene, pokud jí orgány státní moci (Policie ČR) neměly umožnit identifikovat příslušníky policie zasahující při jednání účastníků o termínu vyklizení bytu, jež žalobkyně navrhovala jako svědky.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, 2002, pod pořadovým č. 86, formuloval závěr, podle kterého důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch .
Dovolatelka svou argumentací především nikterak nečiní sporným východisko úvah odvolacího soudu, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno leželo na ní (tj. na žalobkyni), ani to, že důkazní břemeno neunesla. Tvrzení, že jí orgány Policie ČR neumožnily identifikovat příslušníky policie, které navrhovala vyslechnout jako svědky, dovolatelka blíže nespecifikuje a z obsahu spisu ostatně nic takového nevyplývá. Nelze pominout také skutečnost, že tvrzení o dohodě účastníků o datu vystěhování se nepodařilo prokázat ani důkazy, které v řízení provedeny byly - např. výslechem dětí žalobců.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je jednak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jednak jím nebyla řešena otázka, kterou předestírá dovolatelka ve svém dovolání.
U dovolání žalobkyně b) tak nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, a proto je Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu