ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5082.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5082/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. D. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 20/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2015, č. j. 20 Co 226/2015-131, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč způsobené mu podle jeho názoru nesprávným úředním postupem Policie České republiky (dále již „Policie ČR“), jejíž příslušník v červnu 2007 neoprávněně donutil žalobce pod pohrůžkou fyzického násilí strpět ve věznici v Ostravě během celostátní akce provedení tzv. bukálního stěru sliznice, když získaný vzorek byl následně uložen do databáze DNA.
Jak vyplývá z obsahu spisu, řízení ve věci bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě žalobou podanou dne 17. září 2007 a nadále bylo vedeno pod sp. zn. 23 C 303/2007. Po dalším řízení bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. Ncp 3055/2011-114, rozhodnuto o věcné příslušnosti v předmětné věci tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze vymezil předmět řízení jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“), jemuž byla věc takto postoupena, usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 19 C 20/2015-119, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce označil jako organizační složku příslušnou jednat za stát kromě Ministerstva vnitra též Ministerstvo spravedlnosti s odůvodněním, že vězeňská služba umožnila provedení shora uvedené policejní akce. Soud prvního stupně dovodil, že Ministerstvo spravedlnosti není organizační složkou příslušnou za stát jednat ve věci s ohledem a předmět řízení, jelikož k inkriminovanému odběru vzorku nedošlo v trestním řízení, ale během akce Policie ČR ve věznicích, prováděné podle (tehdy platného) §42a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, upravujícího možnost odběru biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Uzavřel, že příslušnou organizační složkou podle §21a odst. 1 písm. b) o. s. ř., §6 odst. 1, 2 OdpŠk a §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo vnitra a je proto podle §85 odst. 4 (správně podle odst. 5) dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7.
K odvolání žalobce toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolatel ve svém dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Dovolatel nevymezil, o kterou otázku procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel v dovolání namítá zejména následující: „Měla být zachována příslušnost toho soudu, která byla dána k okamžiku podání žaloby.“ – „Každopádně, kdyby z jakýchkoli důvodů řízení proti účastníkovi uvedeného na 1. místě skončilo, nelze již příslušnost soudu v průběhu řízení měnit.“ – „V daném případě však ani k tomu nedošlo, řízení proti České republice – ministerstvu spravedlnosti skončeno není. Taktéž rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o vyloučení věci k samotnému projednání považuji za nesprávné, když jeden nárok není přípustné štěpit na dvě části vyloučením věci. A rovněž považuje za nepřípustný stav, kdy by k projednání a rozhodnutí o dvou částech stejného nároku byly příslušné dva různé soudy – od samého počátku je zřejmé, že se dožaduji odstranění následků tvrzeného nezákonného zásahu do jeho osobní integrity a zároveň ze stejného důvodu uplatňovanou peněžní satisfakci.“
Z citovaných dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel jimi nijak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; dovolání v této části tak nepřekračuje (prostou) polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, která však nepředstavuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jak již shora bylo vyloženo.
Dovolatel v dovolání dále namítá, že „Nelze pominout, že doposud ve stejném řízení již tři soudy odmítly svou kompetenci – Krajský soud v Ostravě, Městský soud v Praze a nyní i Obvodní soud pro Prahu 2. Obvodní soud pro Prahu 2 toto učinil dokonce poté, co Vrchním soudem v Praze byla (byť podle mého názoru nesprávně) určena jeho příslušnost ve věci závazně. Takovýto postup nelze akceptovat, navíc do budoucna, kdy Obvodní soud pro Prahu 7 může svoji místní příslušnost odmítnout také – zejména, když se může opřít o závazné stanovisko Vrchního soudu v Praze.“
K posledně uvedené dovolací argumentaci nutno poznamenat, že má-li dovolatel na mysli shora již citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. Ncp 3055/2011-114, pak tímto usnesením bylo závazně rozhodnuto o věcné příslušnosti v předmětné věci. Jsou-li jako věcně příslušné určeny jiné soudy, než u kterých bylo podáním žaloby, návrhu na zahájení řízení nebo jinak řízení zahájeno, obsahuje usnesení také výrok o tom, kterému z těchto soudů bude věc k dalšímu řízení postoupena. Vymezení tohoto soudu má přitom jen technickou povahu a vrchní soud přitom vychází z obsahu spisu, aniž by tím byla předurčena místní příslušnost soudu. Soud, jemuž byla věc postoupena, proto může zkoumat svou místní příslušnost, aniž by přitom bylo významné, zda před věcně nepříslušným soudem proběhlo přípravné jednání (§114c o. s. ř.) nebo zda bylo ve věci samé jednáno (k tomu srov. např. Drápl, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád, I, II, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 681). Pokud dovolatel podal dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, bude záviset rozhodnutí o místní příslušnosti okresního (obvodního soudu) na rozhodnutí dovolacího soudu, nikoliv již na rozhodnutí soudu, kterému byla věc postoupena soudem, jenž vyslovil svoji místní nepříslušnost. V daném případě by nemohla nastat situace, jak uvádí dovolatel, že by Obvodní soud pro Prahu 7 mohl poté, co mu věc byla postoupena Obvodním soudem pro Prahu 2, odmítnout svoji místní příslušnost, neboť by musel postupovat podle §105 odst. 3 o. s. ř., podle kterého jestliže soud, jemuž byla věc postoupena, s postoupením nesouhlasí, předloží ji k rozhodnutí, pokud otázka příslušnosti nebyla již rozhodnuta soudem odvolacím, svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který věc postoupil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu