ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5083.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5083/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce F. J. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 184/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 460/2014-51, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nekonání soudního vykonavatele v rámci výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 18 E 20/2007, tedy porušením povinnosti učinit právní úkon ve smyslu exekučního zákona v přiměřené lhůtě, v němž žalobce vystupoval jako oprávněný na základě exekučního titulu – pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 11 Co 170/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 5. 2014, č. j. 31 C 184/2013-23, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že o nároku uplatněném v žalobě již bylo pravomocně rozhodnuto. Nastala tak překážka věci rozsouzené.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 7. 2014, č. j. 14 Co 293/2014-30, usnesení soudu prvního stupně č. j. 31 C 184/2013-23 potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že žalobce tvrdí pouze újmu spočívající v zásahu do vlastnického práva k pozemku, která mu měla vzniknout neprovedením vyklizení předmětného pozemku v řízení u Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 18 E 20/2007. O této věci bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutími Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 276/2009 a 8 C 10/2011, v nichž bylo konstatováno, že žalobci taková újma vzniknout nečinností soudu při výkonu rozhodnutí nemohla, a to bez ohledu na délku řízení. Dodatečná délka řízení po právní moci posledního rozhodnutí ve věci není sama o sobě schopna založit novou skutečnost ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy by bylo myslitelné, kdyby žalobce tvrdil, že mu vznikla nečinností Okresního soudu v Klatovech psychická újma, případně jiná nemajetková újma spočívající v jiných skutečnostech, než v zásahu do vlastnického práva k pozemku, a to za předpokladu, že řízení by po vyhlášení pravomocného rozhodnutí v totožné věci právě v důsledku další délky řízení bylo jako celek nepřiměřeně dlouhé, neboť v tomto ohledu by se pak jednalo o novou skutkovou okolnost (srov. Stanovisko). Tak tomu však v projednávané věci není. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v této věci jedná o tentýž nárok mezi týmiž účastníky, který vychází ze stejných skutkových tvrzení, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 276/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 237/2011-106, a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 8 C 10/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 229/2012-96. Soud prvního stupně tedy správně řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastavil.
Usnesení odvolacího soudu č. j. 14 Co 293/2014-30 napadl žalobce dovoláním ze dne 16. 9. 2014 (č. l. 44). Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Návrhem ze dne 31. 7. 2014 (č. l. 33) žalobce požádal o ustanovení právního zástupce z řad advokátů ve věci dovolání proti usnesení odvolacího soudu č. j. 14 Co 293/2014-30.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 10. 2014, č. j. 31 C 184/2013-46, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť dospěl k závěru, že na základě skutečností uvedených v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, poměry žalobce neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna jedna z podmínek pro ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu, soud se dále nezabýval dalšími zákonnými podmínkami.
Odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 460/2014-51, potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 31 C 184/2013-46. Odvolací soud se shodl s posouzením soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalobce své majetkové poměry hodnověrně neosvědčil, když uvedl, že pobírá měsíční důchod ve výši 6 059 Kč, nemá jakýkoliv jiný příjem a měsíční výdaje má ve výši 4 800 Kč. Není zřejmé, jak by žalobce uspokojoval své základní životní potřeby. Odvolací soud uzavřel, že i když bylo dané řízení ze zákona od hrazení soudního poplatku osvobozeno, důvodem pro neustanovení zástupce žalobci byla skutečnost, že žalobce nesplňuje (individuální) předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Je lhostejné, zda je předmětem žaloby v řízení věc, která je od soudních poplatků zcela osvobozena, i tehdy je možné ustanovit zástupce pouze účastníku, který splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 občanského soudního řádu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že se v dané věci jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že se v předmětném řízení jedná o tentýž nárok mezi týmiž účastníky, který vychází ze stejných skutkových tvrzení, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 10 C 276/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 237/2011-106, a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 8 C 10/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 229/2012-96. Rozdílná výše uplatněných nároků nezakládá odlišnost sporů, neboť v pravomocně skončených řízeních bylo konstatováno, že není vůbec dán základ žalobcova nároku, že se Okresní soud v Klatovech nesprávného úředního postupu nedopustil a žalobci nemajetková újma vzniknout nemohla. Z uvedených důvodů žalobce nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 občanského soudního řádu a ani podmínky pro ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu, a to bez ohledu na ostatní podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu č. j. 14 Co 460/2014-51 podal žalobce dovolání ze dne 4. 3. 2015 (č. l. 53), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce opět zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 31 C 184/2013-57, soud prvního stupně vyzval žalobce, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu č. j. 14 Co 460/2014-51. Žalobce na tuto výzvu nikterak nereagoval.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání,
V usnesení ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněném pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvedl, že:
1/ Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
2/ Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví.
3/ Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§104 odst. 2, §241 a §241b odst. 2 o. s. ř.).
V posuzované věci směřuje dovolání žalobce proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (nikoliv proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jako v případě posuzovaném v usnesení sen. zn. 31 NSCR 9/2015). I v tomto případě se však uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014; 26 Cdo 4831/2014; 26 Cdo 4832/2014).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů žalobci pro řízení o dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Dospěl k závěru, že není splněna podmínka uvedená v §138 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť ve věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, aniž by dále zkoumal ostatní podmínky pro osvobození od soudních poplatků (např. majetkové poměry žalobce).
Podle ustanovení §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odst. 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odst. 2).
Podle ustanovení §138 odst. 1 věty první o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. jde zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2958/2013, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud odkazuje na přiléhavé závěry odvolacího soudu o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva žalobcem, obsažené v usnesení č. j. 14 Co 460/2014-51 (viz výše).
Nejvyšší soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, ve kterém dospěl k následujícím závěrům:
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o. s. ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu.
O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě jedná o stejnou věc jako v pravomocně skončených řízeních vedených u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 276/2009 a 8 C 10/2011, neboť byl uplatněn tentýž nárok (zadostiučinění za újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nečinnosti v řízení u Okresního soudu v Klatovech vedeném pod sp. zn. 18 E 20/2007) vymezený – obsahově – shodným žalobním petitem, který vyplývá ze stejného skutku a týká se týchž subjektů. Žalobce opět tvrdí pouze újmu spočívající v zásahu do jeho vlastnického práva k pozemku, která mu měla vzniknout tím, že pro nečinnost Okresního soudu v Klatovech nemohl užívat předmětný pozemek, jehož vyklizení mělo být v řízení vedeném pod sp. zn. 18 E 20/2007 vymoženo. O tomto tvrzeném nároku však bylo rozhodnuto v pravomocně skončených řízeních sp. zn. 10 C 276/2009 a 8 C 10/2011, ve kterých bylo zejména konstatováno, že žalobci nemajetková újma vzniknout nemohla, neboť současně s řízením o vyklizení pozemku probíhal výkon rozhodnutí prodejem předmětného pozemku žalobce a žalobce s tímto pozemkem nemohl nakládat. Bylo také zjištěno, že žalobce neměl na pozemek zajištěn přístup a nemohl ho tedy ani užívat.
Uplatňuje-li žalobce nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nečinnosti Okresního soudu v Klatovech v řízení vedeném pod sp. zn. 18 E 20/2007 za další období od pravomocných rozhodnutí ve věci, nejde o shodné vymezení předmětu řízení a nejedná se o překážku věci rozsouzené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014). I v tomto případě by se však jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť soudy by i nový nárok žalobce zamítly se stejným odůvodněním jako v předchozích řízeních, a to tak, že žalobci nemajetková újma vzniknout nemohla. Žalobce žádné nové skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že se skutkové okolnosti změnily a že mu újma v období po vydání pravomocných rozsudků mohla vzniknout, netvrdí.
Vzhledem k tomu, že ve věci samé jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je i dovolání proti rozhodnutí soudu o nevyhovění žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska).
Žalobce tedy nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. a tím ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby byl žalobci ustanoven advokát pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu č. j. 14 Co 293/2014-30.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu