ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5094.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5094/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce Ing. V. T. , zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 42/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2015, č. j. 8 Co 234/2015-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou po žalované původně částky 10 000 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s proti němu vedeným trestním řízením u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 5/2005 a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 4/2009. Níže uvedenými rozsudky soudy rozhodly o požadavku žalobce o 390 000 Kč, které žalobce žádal jako náhradu nemajetkové újmy mu vzniklé po 27. 4. 2006 v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Okresní soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 82 C 42/2010-228, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 390 000 Kč s úrokem z prodlení, jehož roční výše v procentech je pro každé kalendářní pololetí trvání prodlení žalované stanovena jako součet čísla 7 a repo sazby České národní banky platné prvního dne příslušného kalendářního pololetí z částky 390 000 Kč za dobu od 4. 3. 2010 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 368 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2015, č. j. 8 Co 234/2015-260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 3. 2010 do zaplacení, a rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 3. 2010 do zaplacení, změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 134 879 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 25 566 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že ve věcech nároků na náhradu nemajetkových újem způsobených rozhodnutími o zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Rozhodnutí odvolacího soudu se v této věci s těmito požadavky vypořádává. Dovolatel se ve svém dovolání však omezuje toliko na vyjádření nesouhlasu právě s výší přiznaného zadostiučinění, které bez dalšího považuje za nepřiměřeně nízké, a nesprávnou aplikaci rozhodných kritérií vůbec nenamítá. Pominutí podmínek pro „zvýšení odškodnění pro dlouhé trvání kompenzačního řízení“ odvolacím soudem zmíněné v dovolání pak neodpovídá okolnosti, že návrh na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nebyl vůbec předmětem tohoto řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu