ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5252.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5252/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Petrem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady 45, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 86/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, č. j. 35 Co 264/2015-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2015, č. j. 35 Co 264/2015-50, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 6. 2015, č. j. 20 C 86/2015-44, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 7. 5. 2015, doplněná podáním ze dne 1. 6. 2015 (výrok I. usnesení soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce proti usnesení odvolacího soudu podal včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce v dovolání především tvrdí, že nebyl soudy poučen podle §30 o. s. ř. o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce, a tím soudy řízení zatížily vadami. Ačkoliv žalobce v této souvislosti tvrdí, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 63/2004, z nějž také cituje, neformuluje žádnou otázku procesního práva. Uvedené rozhodnutí se sice týká §30 o. s. ř., hovoří se v něm ovšem o povinnosti soudu rozhodnout o podané žádosti o ustanovení zástupce. Závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 63/2004, nemohou být na věc přiléhavé, neboť žalobce v nyní projednávané věci takovou žádost nepodal. Námitky vad řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle výše uvedeného §242 odst. 3 o. s. ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné.
V dovolání je rovněž rozporován závěr soudů o neurčitosti žaloby, přičemž žalobce uvádí, že zcela jasně popsal skutkový stav, na základě kterého mu byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Touto polemikou se závěry soudů nižších stupňů přípustnost dovolání založena být nemůže, neboť se nejedná o formulaci jakékoliv právní otázky. Poukazuje-li žalobce na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 1430/13 (pozn. správně sp. zn. II. ÚS 1430/13), pak tyto nejsou na projednávaný případ přiléhavé, což je též vysvětleno v napadeném rozhodnutí. K odmítnutí žaloby ve věci nevedl závěr o neprokázání výše škody, ale o neurčitosti žaloby. Uvedený nález Ústavního soudu nelze vykládat způsobem, jak činí žalobce, tedy že by bylo úkolem soudů určit, čeho se žalobce žalobou domáhá. Takovým určením by došlo k popření dispoziční zásady, která ovládá sporné řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu