ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5400.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5400/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. Z. S., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 90.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 217/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2015, č. j. 29 Co 106/2015-80, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení částky 90.000,- Kč jako zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze, které trvalo více než pět let. Rozsudkem ze dne 17. prosince 2012 vydaným v tomto řízení byl žalobce uznán vinným z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a k peněžitému trestu. Dne 30. ledna 2013 pak bylo rozhodnuto u účasti žalobce na amnestii.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2015, č.j. 22 C 217/2013-56, žalobu zamítl. Soud prvního stupně při rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) žalobu zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že v předmětném trestním stíhání žalobce došlo k nesprávnému postupu orgánů činných v trestním řízení, jenž spočívá v nepřiměřené délce tohoto řízení. Dovodil vznik nemajetkové újmy žalobce. Konstatoval, že přiměřené zadostiučinění žalobci již bylo poskytnuto, a to předně formou snížení trestu a dále konstatováním porušení práva ze strany Ministerstva spravedlnosti ve stanovisku ze dne 18. června 2013 (dále jen „stanovisko“) k požadavku žalobce na finanční satisfakci.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. července 2015, č. j. 29 Co 106/2015-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo proti státu právo na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §31a odst. 1 OdpŠk. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale neshledal, že by ke snížení trestu uloženého žalobci došlo v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního stíhání, a proto je nelze pokládat za kompenzaci nemajetkové újmy. Ztotožnil se však s jeho závěrem, že žalobci bylo zadostiučinění za předmětnou nemajetkovou újmu poskytnuto ve formě konstatování porušení práva ve stanovisku. K odvolací námitce žalobce, který je nepovažoval za dostatečnou satisfakci vzhledem k jeho univerzálnímu znění, jež nelze pokládat za jakékoli uznání nezákonnosti nebo snad dokonce omluvu, uvedl odvolací soud, že vzhledem k tomu, že porušení žalobcova práva je jednoduše popsatelné, logicky se jeví vlastní konstatování porušení práva jako stručné, případně formulářové, používané v jiných obdobných případech. To však ničeho nemění na tom, že stát písemně vůči žalobci své pochybení ve vší vážnosti uznal.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním ze dne 15. září 2015. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o.s.ř. a přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. s tím, že napadenému rozsudku vytýká, že stěžejní otázku řízení posuzuje v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a současně se ve věci zabýval otázkou, kterou dosud dovolací soud ve své praxi neřešil. Poukazuje na údajný rozpor mezi důvody pro zamítnutí žaloby, které uvedl soud prvního stupně a soud odvolací, když soud prvního stupně viděl satisfakci ve zmírnění trestu, zatímco odvolací soud ji spatřoval ve stanovisku. Žalobce se domnívá, že žalovaná zde nikde neuvádí ani nepřiznává, že v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, k porušení jeho práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy nezákonnosti. Za dosud nezodpovězenou otázku ve vztahu k satisfakci ze strany žalované žalobce považuje, zda se tak opravdu stalo, resp. v širším kontextu s dopadem i na jiné účastníky jiných obdobných řízení, v jaké podobě či kvalitě takové zadostiučinění musí být poskytnuto. Nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem na shora vymezené praktické otázky k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být klasifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podstatou dovolání je nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu, že stanovisko je dostatečnou satisfakcí za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení, a to zejména vzhledem ke svému obsahu. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a také, že nebyla vyřešena otázka, jaké náležitosti by takové stanovisko mělo splňovat, aby mohlo za dostatečnou satisfakci být považováno. Požaduje tedy, aby Nejvyšší soud tyto náležitosti konkretizoval. Nesouhlasí ani s tím, že mu bylo uloženo uhradit žalované náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že otázka, kterou dovolatel předkládá, již v jeho rozhodovací praxi byla vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto praxí v souladu.
Tak v rozsudku ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vyložil, že „předběžné projednání nároku u příslušného úřadu postupem podle §14 OdpŠk není nijak formalizované a tomu odpovídá nejen neformálnost žádosti, ale i neformálnost stanoviska příslušného úřadu. Ze stanoviska by nicméně mělo vyplývat, k jakým poznatkům příslušný úřad dospěl a jaké závěry k požadavku na přiměřené zadostiučinění z nich učinil. Nedojde-li příslušný úřad k závěru o nedůvodnosti žádosti, pak by logicky takové stanovisko mělo obsahovat minimálně konstatování porušení práva poškozeného. Uložení poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva není vyloučeno ani v případě, že příslušný úřad již určitou omluvu poškozenému poskytl či sám porušení práva poškozeného konstatoval, avšak to jen tehdy, jestliže dojde soud k závěru, že formulace či konkrétní okolnosti poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva nejsou adekvátní satisfakcí za utrpěnou újmu (a to i s přihlédnutím k celému obsahu stanoviska a kontextu, v jakém bylo přijato, zejména ve vazbě na obsah žádosti poškozeného). V žádném případě zde ale není prostor pro přehnaný formalismus, vyznačující se lpěním na jednotlivých slovech či dokonce citacích zákonných ustanovení (včetně jejich číselného označení), nýbrž jde o vystižení smyslu a podstaty přiměřeného zadostiučinění.“
Soud tedy vždy posuzuje, zda vzhledem k okolnostem konkrétního případu lze poskytnuté zadostiučinění považovat za přiměřené nebo ne. Takto postupoval v předmětné věci i odvolací soud, který v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč stanovisko považuje za dostatečnou satisfakci. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se s uvedeným závěrem odvolacího soudu plně ztotožňuje, když ve stanovisku se výslovně uvádí, že „lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou“, že „je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy“, že požadovaná částka ve výši 90.000,- Kč je nepřiměřeně vysoká a „že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je v tomto případě odpovídající zadostiučinění“.
Postrádá-li dovolatel ve stanovisku omluvu, nezbývá než poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, rozsudek ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), kde se připouští, že by bylo na místě, aby stát v rámci předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk, pokud dospěje k závěru, že k porušení práva došlo, jej nejen konstatoval, ale aby se za něj rovněž omluvil. Nicméně pokud se poškozený, omluvy nedomáhá již v uplatnění nároku u žalované a následně i v žalobě, nemůže být její neposkytnutí důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení rovněž není přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.].
Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu