ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5444.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5444/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně MUDr. E. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohrady, Korunní 2569/108a, proti žalované obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a.s., IČ 264 18 011, se sídlem v Praze 4 - Braník, Mikuleckého 1309/4, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 177/2007, o dovolání žalované, a o dovolání původně žalované obchodní společnosti Mediacop, s.r.o., IČ 257 701 52, se sídlem v Praze 1, Panská 890/7 , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 3 Co 145/2010-329, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 3 Co 145/2010-329, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a.s., se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala proti původní žalované obchodní společnosti Mediacop, s.r.o., IČ 257 701 52, se sídlem v Praze 1, Panská 890/7 , žalobu na ochranu osobnosti, přičemž k zásahu mělo dojít uveřejněním článku v týdeníku Týden vydávaném původní žalovanou. Soud prvního stupně žalobu zamítl, k odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil původní žalované povinnost se žalobkyni za uvedené výroky omluvit a uhradit náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 400.000,- Kč. Žalovaná na základě pravomocného rozsudku povinnosti určené soudem splnila.
Nejvyšší soud na základě dovolání původní žalované napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 16. října 2013, č. j. 3 Co 145/2010-329, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se společností EMPRESA MEDIA, a.s., namísto původní žalované Mediacop, s.r.o., IČ 257 701 52, se sídlem v Praze 1, Panská 890/7. Soud druhého stupně odůvodnil své rozhodnutí tak, že mezi původní žalovanou a žalovanou došlo dne 23. září 2011 k uzavření kupní smlouvy o prodeji části podniku, kdy z článku I., bodu 1.1 vyplývá, že převzetím předmětu kupní smlouvy kupujícím přejdou na kupujícího všechna práva prodávaného a závazky vzniklé v souvislosti s činností předmětné části podniku, jehož součástí byl i týdeník Týden. Odvolací soud dovodil, že tak nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod (případně přechod) práv a povinností účastníka ve smyslu §107a o.s.ř.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno původní žalované obchodní společnosti Mediacop, s.r.o., dne 21. července 2014, přičemž právní moci nabylo téhož dne. Žalované obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a.s., bylo toto usnesení doručeno dne 30. října 2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dne 22. září 2014 původní žalovaná obchodní společnosti Mediacop, s.r.o., včasné dovolání, v němž poukazuje na to, že podle jejího názoru jsou práva a povinnosti z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby vázány na osobu postižené fyzické osoby i na osobu původce protiprávního zásahu; nelze je tedy převést na jiný subjekt. Dovolatelka odkázala též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1105/2009, kde Nejvyšší soud konstatoval, že satisfakční účel může splnit pouze zadostiučinění, které poskytne výlučně sama osoba, která do osobnosti oprávněné fyzické osoby zasáhla. Dovolání pokládá za přípustné podle §238a o.s.ř. Dovolatelka také namítá, že přechod či převod práv a povinností z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby nevyplývá ani ze smlouvy o koupi části podniku ze dne 23. září 2011. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 22. září 2014 zmiňované usnesení soudu druhého stupně dovoláním napadla též žalovaná obchodní společnost EMPRESA MEDIA, a.s. , a to v zásadě z identických důvodů, jako tak učinila původně žalovaná. I ona navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podaným dovoláním nevyjádřila.
Žalovaná EMPRESA MEDIA, a.s., se k podanému dovolání původně žalované vyjádřila podáním ze dne 10. prosince 2015, ve kterém se s tímto dovoláním ztotožnila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Jak již bylo naznačeno výše, dovolání žalované EMPRESA MEDIA, a.s. bylo podáno výrazně po uplynutí lhůty vymezené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud je proto jako opožděné odmítl (§218a o.s.ř. ve spojení s §243c odst. 3 téhož zákona).
Dovolací soud uvážil, že dovolání původně žalované obchodní společnosti Mediacop, s.r.o. bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Vzal současně v úvahu, že dovolání v předmětné věci je přípustné podle §238a o.s.ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu, bylo v průběhu řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo původního účastníka podle §107a o.s.ř. (byť v napadeném rozhodnutí označení ustanovení, jež bylo podkladem právního posouzení soudu, absentuje).
Podle ustanovení §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze obč. zák.), fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010, mimo jiné vyložil, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby jako právo nemajetkové, ryze osobní povahy, zaniká smrtí postižené fyzické osoby (§7 odst. 2 obč. zák.); nepřechází proto např. její smrtí na dědice (srovnej např. Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967, sp.zn. Prz 33/67 a 234/66). Všeobecné osobnostní právo jako jednotné právo je právem neoddělitelným od osobnosti fyzické osoby, resp. je právem ryze osobním, takže se nemůže před soudem úspěšně domáhat občanskoprávní ochrany podle §11násl. obč. zák. nikdo jiný, než sama dotčená určitá konkrétní fyzická osoba. Všeobecné osobnostní právo trvá po celou dobu života fyzické osoby (Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004). Protože smrtí zaniká právní osobnost člověka, končí i právní subjektivita fyzické osoby, a tím i její vlastní nárok podřaditelný po ustanovení §11, resp. §13 obč. zák.
Vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby uplatňovat nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. Naopak výlučně s osobou původce zásahu je svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení. Platí proto, že v případech, je-li subjektem občanskoprávních sankcí fyzická osoba, pak její smrtí její povinnost vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. zaniká. Poněkud komplikovanější je však situace v případě, že původcem zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je osoba právnická.
Ve zmíněném rozsudku odvolací soud dále např. uvedl, že subjekty práva (osoby v právním smyslu) jako nositele práv a povinností v soukromém právu se tradičně dělí na osoby fyzické a na osoby právnické. Označením "právnické osoby" je vytvořena právní konstrukce, kterou jsou tito účastníci občanskoprávních vztahů stavěni do kontradiktorní pozice k osobám fyzickým (přirozeným). V německé teorii práva proti sobě v devatenáctém století stály dvě protichůdné teorie dovozující, co je třeba rozumět právnickou osobou. Především to byla tzv. teorie fikce, a dále pak tzv. realistická teorie. První z teorií, tj. teorie fikce, vycházela z premisy, že právní subjektivita (způsobilost mít práva a povinnosti), náleží jenom jednotlivým lidem, tedy jenom fyzickým osobám. Právnické osoby jsou podle této teorie umělou právnickou konstrukcí, která je přijatá pouze na základě fikce. Druhá ze zmíněných teorií - Realistická - vycházela z názoru, že právnické osoby nejsou pouze vymyšlené (fingované) osoby, ale že to jsou reálné (skutečně existující) osoby stejně jako osoby fyzické. Rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou je v tom, že fyzická osoba je jednotlivec, zatímco právnická osoba je složená osoba. Smyslově jsou vnímatelné sice jenom fyzické osoby, nicméně právnické osoby v realitě působí, přičemž toto působení má takovou povahu, že ho nelze vysvětlit jako prostý součet působících sil jednotlivců. O pojmové vymezení právnických osob se vedly odedávna spory, a lze konstatovat, že tato otázka není dosud stále uzavřena. Přesto česká právní nauka i právní praxe převážně tradičně vycházejí z teorie fikční. Takto právnická osoba vzniká na půdě práva a z moci zákona, nemající svůj zdroj v nějaké sociální či ekonomické skutečnosti. Tento umělý subjekt vystupuje jako právní realita a má moc působit na skutečné společenské i hospodářské vztahy.
Již z uvedeného je proto patrný rozdíl mezi atributy, jimiž je nadána samotná fyzická osoba a mezi vlastnostmi právnických osob, byť v obou případech jde o subjekty práv a povinností. Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty, jejichž podstatu tvoří buď lidé, nebo věci, které v právních vztazích vystupují a jednají obdobně jako lidé, však vznik a zánik těchto subjektů se s ohledem na podstatu jejich povahy výrazně odlišuje. Je nepochybné, že smrtí způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zaniká (§7 odst.2 obč. zák.). Naproti tomu právnické osoby zanikají v důsledku zákonem předvídaných právních úkonů (§20a obč. zák.), přičemž je dána i možnost, že práva a povinnosti takové právnické osoby převezme její právní nástupce (viz např. §20a odst. 3 obč. zák.). Zrušení právnické osoby je právní skutečnost, která zákonem upraveným způsobem nastává tehdy, kdy právnická osoba nemá nebo nemůže plnit funkce, pro které byla zřízena, přičemž právní důvody zrušení právnické osoby mohou být různé. Z vyloženého vyplývá, že v případě zániku právnické osoby není absolutní analogie se smrtí fyzické osoby, plně reálná, neboť v řadě případů práva a povinnosti právnické osoby vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby.
V souzeném případě je třeba znovu poukázat na již zmíněnou zásadu, podle níž vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, uplatňovat nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. Naopak výlučně s osobou původce zásahu je svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení. Současně pak zásadním zjištěním je i to, že původně žalovaná obchodní společnost Mediacop, s.r.o. nebyla případně zrušena, ale byla pouze jednou ze stran smlouvy o prodeji části podniku, z čehož ovšem nelze dovozovat, že by tak jako právnická osoba pozbyla možnosti plnit funkce, pro které byla zřízena.
Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k osobnímu charakteru předmětného vztahu mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti mělo být podle žaloby zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, nemohly tyto závazky smluvně přejít na jiný subjekt (v daném případě na obchodní společnost EMPRESA MEDIA, a.s. Protože tedy původní žalovaná nezanikla, přičemž došlo pouze k prodeji části podniku, Nejvyšší soud s ohledem na to, že vztah osoby postižené a původce protiprávního zásahu je vztahem synallagmatického charakteru, výrazně spjatým jak s osobou postiženou, tak s osobou původce protiprávního zásahu, nemůže souhlasit se soudem druhého stupně, pokud dovodil, že zde jsou dány předpoklady rozhodnutí podle §107a o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení soudu druhého stupně nelze pokládat za správné. Nejvyšší soud je proto zrušil (§243e o.s.ř.), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř.), aniž nařídil ve věci jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud (soud prvního stupně) v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu