ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5710.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5710/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce JUDr. J. L. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní 46, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o zaplacení 299 289 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 65 C 150/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, č. j. 14 Co 119/2015-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 65 C 150/2012-52, zamítl žalobu, podle které by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 182 289 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 117 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 39 000 Kč tak, že žalobu zamítl, a co do částky 78 000 Kč tento výrok potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 299 289 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce na sebe navazujících správních řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Řízení bylo zahájeno u Městského úřadu v Pečkách dne 27. 10. 2004, č. j. 1113/2948/2004, o provedení změny užívání objektu v P., Ch. č. p., a ukončeno rozhodnutím Městského úřadu Kolín, jež nabylo právní moci dne 1. 5. 2012 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 27. 10. 2004 požádala společnost CHIC STYL, spol. s r.o., Městský úřad v Pečkách, o provedení změny užívání objektu v P. Ch. č. p. jako provozovny střihárny. Dne 8. 11. 2004 žalobce spolu s manželkou jako vlastníci a uživatelé sousedního domu č. p. upozornili stavební úřad na to, že bylo započato se stavbou na sousední nemovitosti bez stavebního povolení a předložili fotodokumentaci. Následně soud popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení nejdříve probíhalo před Městským úřadem v Pečkách, přičemž jeho rozhodnutí byla třikrát zrušena odvolacím orgánem. V červenci 2007 z důvodu nečinnosti Městského úřadu v Pečkách přikázal Krajský úřad Středočeského kraje tomuto úřadu na základě stížnosti žalobce a jeho manželky, aby ve lhůtě 10 dnů oznámil pokračování řízení. Usnesením ze dne 25. 11. 2008 bylo přikázáno převzetí této věci Městskému úřadu v Poděbradech. Rovněž jeho rozhodnutí byla třikrát zrušena odvolacím orgánem. Dne 21. 6. 2011 učinil Krajský úřad Středočeského kraje další opatření proti nečinnosti tím, že vedením posuzovaného řízení pověřil Městský úřad Kolín. Učinil tak proto, že ve věci docházelo k průtahům a že všichni pracovníci stavebního úřadu v Poděbradech prohlásili, že se cítí být ve věci podjatí. Městský úřad Kolín rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012 dodatečně povolil novým vlastníkům předmětného domu stavební úpravy tohoto domu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 5. 2012. V průběhu posuzovaného řízení byla nemovitost užívána. Žalobce a jeho manželka si nechali zpracovat znalecký posudek k problematice provedení spalinové cesty kotle na rodinném domě č. p. a jejího vlivu na rodinný dům č. p., a to znalcem z oboru kominictví. V tomto posudku znalec uvedl, že odvod spalin komínem po stěně fasády není v souladu s platnou ČSN, spalinová cesta není bezpečná. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2013, č. j. 25 C 174/2012-40, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 12 Co 422/2013-71, bylo manželce žalobce v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení přiznáno zadostiučinění ve výši 117 000 Kč. Odvolací soud dále doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Dne 5. 5. 2005 podal žalobce a jeho manželka námitku do zahájeného stavebního řízení spočívající v tom, že na sousední nemovitosti je prováděna činnost bez stavebního povolení. Návrh stavebníka rozšířit prostory budoucí střihárny o přístavbu skladu je v rozporu s územním plánem. Dopisem ze dne 25. 10. 2004 vyjádřili nesouhlas se stavbou dílny na sousedním pozemku a projevili obavy, zda je stavba dostatečně staticky zajištěna. Konečným rozhodnutím ve věci byly povoleny dodatečně stavební úpravy, a to vyzdění nosných pilířů pro podepření stávající stropní konstrukce, vybavení koupelny v patře novými zařizovacími předměty a provedení obkladů stěn a nová podlaha, s tím, že bude provedena úprava domovní kanalizace. V průběhu řízení došlo k úpravě předmětu řízení, přístavba dílny již nebyla předmětem řízení.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení trvající 7 let a 6 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhým. Žalobci tudíž vznikla nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, přičemž nepostačí její odčinění ve formě konstatování porušení práva. Rovněž se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v určení základní částky zadostiučinění ve výši 97 500 Kč. Při hodnocení jednotlivých kritérií se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o navýšení základní částky o 20 % z důvodu opakovaného nerespektování závazného pokynu odvolacího orgánu. Na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci tak odvolací soud částku nijak neupravil. Dále se neztotožnil s navýšením částky o 20 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce, k němuž soud prvního stupně přistoupil s ohledem na pravděpodobný škodlivý zásah nepovolených úprav na zdraví žalobce a jeho manželky. Odvolací soud uvedl, že věc měla pro žalobce standardní význam, přičemž svým předmětem nespadala mezi řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam pro účastníka. Předmětem řízení byly nepovolené stavební úpravy na sousední nemovitosti. Řízení se tedy netýkalo nemovitosti žalobce. Jednalo se o stavební úpravy v interiéru nemovitosti, které nemohly nijak zasáhnout sféru žalobce. Provedení spalinové cesty plynového topení po určitý úsek celého řízení obtěžovalo domácnost žalobce a jeho manželky spalinami z odkouření, než bylo provedeno protažení nad střechu. Uvedená věc nezasáhla sféru žalobce do té míry, aby ohrozila život či zdraví jeho či rodiny. Naopak se ztotožnil se snížením základní částky o 20 % z důvodu, že se žalobce řízení účastnil se svou manželkou, která uplatnila samostatně nárok na přiměřené zadostiučinění. Dospěl tak k částce 78 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se při hodnocení kritéria významu předmětu odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud opominul tvrzení žalobce, že statické nedostatky stavby, nepovolené současné odkanalizování splašků do kanalizační stoky a do zahrady, provozování elektrorozvodů, nových plynových rozvodů a odkouření bez předepsaných revizí ohrožovaly jeho majetek, život a zdraví. Odvolací soud opominul dopady nepovolených úprav na zdravotní stav manželky žalobce a tím i na psychiku a zdraví žalobce (manželka trpěla nespavostí, která následně přerostla v bolesti zad, astmatické záchvaty, až do spuštění zhoubného bujení, na které manželka následně zemřela). Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Skutečnost, že se jednalo o sousední nemovitost, není skutečností a priori vylučující vliv stavebních úprav v řadové zástavbě na sousední stavbu. Tento názor odvolacího soudu by bez dalšího popíral smysl účastenství dovolatele v řízení. Dovolatel upozorňuje na důsledek stavebních úprav, jímž byly statické nedostatky stavby. Dále namítá, že provozem nepovoleného odkouření byl ohrožován od 17. 3. 2006 do doby stavební úpravy odkouření v listopadu 2011, tj. pět a půl roku. Odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně dopadu významu řízení pro žalobce a vlivu posuzovaného řízení na zdraví účastníků řízení, aniž by v tomto směru zopakoval dokazování a případně vyzval žalobce k doplnění důkazních návrhů, čímž zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces. Dovolatel poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaný v řízení, v němž se zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení domáhala jeho manželka. V tomto rozsudku soud shledal důvod ke zvýšení základního odškodnění s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem případu o 70 % právě s ohledem na velký význam řízení pro účastníka a jeho obavám o život a zdraví osob užívajících dům. Odvolací soud tak v totožné věci založené na stejném skutkovém základě rozhodl odlišně, aniž by se s touto diformitou jakkoliv vypořádal. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že není zřejmé, jaká konkrétní osobnostní práva žalobce byla porušena, ani není zřejmé, v čem konkrétně nemajetková újma spočívala, a jakým způsobem se projevovala. Není patrné, jaká konkrétní nepovolená stavební úprava byla způsobilá narušit žalobci kvalitu jeho bydlení, zvláště pak, když bylo řízení zakončeno jejich dodatečným povolením. Za situace, kdy předmětem řízení, v důsledku něhož měla žalobci vzniknout nemajetková újma, jsou především stavební úpravy v interiéru sousední nemovitosti, které nemohou mít vliv na nemovitost, k níž má žalobce vlastnické právo, je konkrétní specifikace a popsání nemajetkové újmy a charakteru poškozených osobnostních práv zvláště důležitá pro posouzení, zda odpovědnost státu vznikla či nikoli. Stanovisko se zabývá primárně posouzením přiměřenosti soudních řízení. V této souvislosti žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, z něhož vyplývá, že ne každé správní řízení spadá pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“), a tudíž z hlediska odškodňování nemajetkové újmy na taková řízení nedopadají závěry Stanoviska. V daném případě nešlo o spor či závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci práva či závazku žalobce, neboť se v daném řízení jednalo výhradně o právo sousedů žalobce zrealizovat vnitřní úpravy svého domu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, dospěl dovolací soud k následujícím závěrům.
Z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že se tento vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr je možné dovodit i z obsahu tohoto článku, neboť ten říká, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně“. Veřejnost jednání je přitom znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především orgány moci výkonné.
Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o „projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) termín „projednání soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tedy vztahuje jen na některá správní řízení (na ta, která splňují uvedené podmínky).
Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na dané správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. §13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Z ustanovení §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk totiž vyplývá, že povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud zákon žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Pro správní řízení, na rozdíl od řízení soudního, je však typické, že správní řád pro vydání rozhodnutí lhůty určuje, na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou §13 odst. 1 OdpŠk. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení probíhalo před správními orgány, je třeba se v prvé řadě zabývat otázkou, zda dané řízení splňuje výše uvedené podmínky a je tak řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Také touto otázkou se však Nejvyšší soud již zabýval ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014, neboť rovněž v této věci bylo posuzovaným řízením řízení stavební, jehož se žalobkyně účastnila jako oprávněná z věcného břemene na sousedící nemovité věci. Nejvyšší soud uvedl: „V posuzovaném případě byl výsledek stavebního řízení rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat.“ Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že v této věci je žalobce vlastníkem sousední nemovité věci.
Dovolací soud pak z právě vyložených důvodů nepovažoval za případné, aby přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku, neboť v dalším řízení by soudy musely přihlédnout k závěru výše učiněnému, a to, že dovolateli odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nepřísluší, přičemž je možné se domáhat odčinění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě, případně způsobené jinými pochybeními správních orgánů, aniž by bylo lze vycházet z vyvratitelné domněnky vzniku újmy v příčinné souvislosti s těmito jinými nesprávnými úředními postupy. V tomto ohledu by tedy případné zrušení rozsudku soudu odvolacího (a potažmo též rozsudku soudu prvního stupně) nemuselo nezbytně vést k příznivějšímu výsledku pro dovolatele, ba naopak by to mohlo mít za následek vydání rozhodnutí pro dovolatele ještě méně uspokojivého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010), a proto dovolací soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu