ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5751.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5751/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce O. K. , právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 600 000Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 11C314/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 39 Co 348/2015-23, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96 (dále jen „posuzované řízení“). Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 11 C 314/2010-12, vyslovil svoji místní nepříslušnost, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Po právní stránce soudy obou stupňů odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, dle nějž žalobce má právo zvolit si za místně příslušný soud v řízení o náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délku řízení, vedle obecného soudu, také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, jež zakládá právo na náhradu újmy [srov. §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], možnost výběru je však omezena pouze na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Žalobcovy úvahy jsou tak chybné, když místní příslušnost na základě §87 odst. 1 písm. b) odvozuje od sídla odvolacího soudu (v tomto případě Vrchního soudu v Praze).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolání spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil dovolací soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1985/2014. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu dle dovolatele zcela popírá ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. a distančnost deliktu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nebo v průtazích řízení. Tento svůj závěr dovolatel v dovolání dále rozvíjí, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále namítá, že byla porušena jeho základní práva na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo dovolacím soudem zrušeno.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud předloženou otázku vyřešil v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015), z čehož správně vycházely i soudy nižších stupňů. Ústavní stížnost směřující proti prvně citovanému usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II ÚS 2237/15, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní soud konstatoval, že sama „skutečnost, že Vrchní soud v Praze byl z důvodu zákonné úpravy povolán ve věci rozhodovat jako soud odvolací, a že i délka odvolacího řízení se obecně započítává při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a výše zadostiučinění, ještě neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla být stěžovateli jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena tím, že by byla založena místní příslušnost dle sídla odvolacího soudu (či dokonce soudu dovolacího, pokud ve sporu rozhodoval), neboť takový výklad popírá shora naznačený smysl právní úpravy místní příslušnosti na výběr dané dle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V obvodu odvolacího soudu totiž těžiště sporu stěžovatele nespočívá. Z tohoto pohledu se jeví stěžovatelův odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu, kterým byl dán návod k tomu, jak postupovat při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jako nepřípadný.“
Jelikož soudní praxe Nejvyššího soudu je v řešení dané otázky již ustálena, přičemž dané řešení Ústavní soud protiústavním neshledal, není dán důvod pro to, aby se dovolací soud v posuzované věci odchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a tudíž ani pro to, aby podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu, který by se zabýval otázkou změny dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu