ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.653.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 653/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 116/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 21 Co 241/2015-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, změnil co do výše výrok o náhradě nákladů řízení na částku 28 798,- Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení, a to ve věci, v níž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kterou měl žalobce utrpět v důsledku nezákonného rozhodnutí, příkazu soudkyně Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 40 Nt 2/2012, k provedení prohlídky jiných prostor, a to i s ohledem na způsob, jakým byla dne 11. 10. 2012 tato prohlídka prováděna, když příkaz k prohlídce jiných prostor byl následně jako neústavní zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4183/12.
Odvolací soud uzavřel, že ačkoliv žalobce tvrdil skutečnosti, které mohou být příčinou vzniku újmy, k újmě samotné žádné důkazy nenabídl. Byť k nezákonné prohlídce jiných prostor došlo, pokud nedošlo k žádnému šikanóznímu (dehonestujícímu) jednání (jednalo se fakticky o provedení výkopu před domem žalobce z důvodu zjištění přívodu elektrické energie, kterému byl žalobce přítomen), nelze automaticky dovodit, jak nemalé psychické obtíže žalobci vznikly, když jeho tvrzení o funkcích v orgánech obce jsou pouze možnou příčinou vzniku nemajetkové újmy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zvážil intenzitu naplnění kritérií ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, vzal v úvahu i okolnosti, za nichž k újmě došlo, a pokud za takového stavu zvolil odškodnění nemajetkové újmy formou písemné omluvy, které se v mezidobí již žalobci dostalo (žalovaná se do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena omluva, neodvolala a žalobci se v mezidobí písemně omluvila), jde o adekvátní formu satisfakce. Žalobci se dostalo částečného morálního zadostiučinění i nálezem Ústavního soudu, který vyhověl jeho ústavní stížnosti a zrušil příkaz k provedení prohlídky jiných prostor pro porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takové konstatování je z objektivního pohledu morálním zadostiučiněním případně i pro ostatní osoby poškozené provedenou prohlídkou jiných prostor.
Ve vztahu k náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z částky 3 100 Kč za jeden úkon právní pomoci, paušálu 300 Kč za jeden úkon právní pomoci a ze 7 úkonů právní pomoci, přičemž náhradu navýšil o 21% DPH. Žalobci podle něj nepřísluší náhrada za další 2 úkony, a to za uplatnění nároku na poskytnutí zadostiučinění u Ministerstva spravedlnosti s ohledem na ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk a za doplnění žaloby, neboť jím účastník zastoupený advokátem toliko kopíroval a zpřesňoval původní žalobu, za jejíž sepis byla náhrada nákladů řízení přiznána.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jestliže odvolací soud shledal konstatování porušení práva (spolu s nálezem Ústavního soudu a s omluvou žalované, která byla v době jeho rozhodování již poskytnuta) jako přiměřené zadostiučinění za nemajetnou újmu a neshledal důvody pro přiznání zadostiučinění v penězích (nevzal za prokázané skutečnosti, které by jej vedly k závěru o nutnosti poskytnutí peněžitého zadostiučinění), není ve smyslu §237 o. s. ř. jeho vyřešení otázky odpovídající formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
I v odvolatelem citovaném rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupné též na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud konstatoval, že „základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu… na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo.“ Stejně tak dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k obdobnému závěru jako nyní odvolací soud, že i samotný nález Ústavního soudu, kterým byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, představuje částečné morální zadostiučinění. Z toho, že peněžité zadostiučinění představuje nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění nevyplývá, že v konkrétním případě nelze za adekvátní formu zadostiučinění považovat konstatování porušení práva, zvláště je-li vysloveno spolu s omluvou a je-li vyjádřeno i ve zrušujícím rozhodnutí Ústavním soudem. Naopak i konstatování porušení práva může představovat plnohodnou formu morální satisfakce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012). Přípustnost dovolání nemůže konečně založit ani argumentace žalobce, že „žalovaná musí být sankcionována za své jednání, protože právě vědomost žalobce o tom, že byla žalovaná peněžně sankcionována, je jistou částí satisfakce vedle kompenzace újmy na psychice žalobce,“ neboť zadostiučinění v režimu odpovědnosti státu plní funkci satisfakční, nikoli sankční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010).
Argumentace dovolatele, že odvolací soud „v podstatě uvedl, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci imateriální újmy, avšak uložil žalované povinnost učinit omluvu, což v sobě implikuje závěr, že existence nemajetkové újmy musela být prokázána,“ v důsledku čehož měla být „otázka unesení břemene tvrzení a břemene důkazního v otázce existence a rozsahu imateriální újmy žalobce“ posouzena v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť se míjí z důvody napadeného rozhodnutí. Závěr soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy nebyl odvolacím soudem nijak zpochybněn a tento tak dále řešil otázku adekvátní formy přiměřeného zadostiučinění. Z rozhodnutí odvolacího soudu pouze vyplývá, že v řízení nebyly prokázány takové skutečnosti týkající se nemajetkové újmy žalobce, které by odůvodňovaly poskytnutí zadostiučinění v penězích. Za situace, kdy žalovaná nenapadla odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, který ji uložil povinnost k omluvě ve znění formulovaném ve výroku jeho rozhodnutí (zahrnující i konstatování porušeného práva žalobce), a ještě před rozhodnutím odvolacího soudu takovou omluvu žalobci poskytla, neměl odvolací soud při aplikaci ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk v zásadě jinou možnost, než se pouze zabývat otázkou adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, neboť všechny ostatní v úvahu ještě přicházející formy satisfakce byly již žalobci poskytnuty.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodl-li odvolací soud o náhradě nákladů řízení ve výši 28 798 Kč včetně 21% DPH za 7 úkonů právní pomoci a namítá-li dovolatel, že mu měla být přiznána náhrada i za další 2 úkony právní pomoci, tj. 2 x 3 100 Kč a 2 x 300 Kč spolu s 21% DPH, pak dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, neboť ani v souhrnu s nepřiznanou náhradou nebylo napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu