ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.714.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 714/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. H. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši 3.998.076 Kč a o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 210/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, doplněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 uložil rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, doplněný rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, žalované povinnost zaplatit žalobci 3.341.179 Kč a částku 100.000 Kč, oboje společně s 7,75% úrokem z prodlení od 16. 4. 2011 do zaplacení a co do částky 656.897 Kč žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej co do výše náhrady nákladů řízení.
Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ domáhal náhrady škody ve výši 3.998.076 Kč přestavující sumu peněz (úroky z půjček), které žalobce zaplatil navíc v důsledku toho, že na přelomu roku 2004 a 2005 si musel opatřit peníze na zaplacení nezákonně dodatečně vyměřené daně z příjmů společně s penále k dodatečně doměřené dani. Současně s tím žádal i náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že po dobu 5,5 let žil ve stavu nejistoty a byl neúnosně zatěžován opakovaným sjednáváním půjček.
Z obsahu spisu se podává, že daň byla žalobci dodatečně vyměřena za období roku 2001 rozhodnutím Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003, č. j. 50185/03/031920/2487. K odvolání žalobce Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 22. 10. 2004, č. j. 8606/04-110, upravilo výši dodatečně doměřené daně na 977.460 Kč. Platebním výměrem č. j. 925/05/031921/2487 bylo žalobci předepsáno penále za zdaňovací období roku 2001 ve výši 995.568 Kč. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 8 Afs 58/2008-82, byla předmětná rozhodnutí zrušena. Následně rozhodnutím ze dne 23. 4. 2010, č. j. 2260/10-1100-202289, Finanční ředitelství změnilo platební výměr Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003 tak, že dodatečně doměřená daň se mění na částku 0 Kč a dne 17. 5. 2010 Finanční úřad ve Slaném platebním výměrem změnil původní výši předepsaného penále na částku 0 Kč . Žalobce na přelomu roku 2004 a 2005 zaplatil jak daň, tak i penále v plné výši. V květnu roku 2010 byl žalobci vrácen přeplatek na dani a penále společně s úrokem z nezaviněného přeplatku podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (sloužící k náhradě škody) ve výši 202.444 Kč.
Žalobce v průběhu roku 2003 a 2004 zaplatil část vyměřené částky daně ve splátkách, nicméně další žádost o povolení placení daně ve splátkách mu byla dne 5. 11. 2004 zamítnuta rozhodnutím Finančního úřadu ve Slaném. Žalobce proto koncem roku 2004 oslovil ředitele pobočky Komerční Banky, a.s., ve Slaném s žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru na 2 roky v částce kolem 2.000.000 Kč, za účelem úhrady dodatečné vyměřené daně finančním úřadem. Ředitel pobočky požádal žalobce o doložení výše příjmu z předchozích dvou let. Z důvodu nedostatečné výše příjmů, bylo žalobci sděleno, že mu banka úvěr neposkytne. Za účelem zaplacení dodatečně doměřené daně si žalobce u společnosti Středočeská obchodní společnost Group, a.s., se sídlem v Kýšici, Nová č. p. 101, IČ 257 83 327, půjčil částku 977.460 Kč, která byla uvedenou společností zaslána na účet Finančního úřadu nejdříve 15. 12. 2004. U stejné společnosti si žalobce za účelem úhrady penále půjčil dále částku 1.063.848 Kč, která byla rovněž zaslána přímo na účet Finančního úřadu, a to nejdříve 20. 1. 2005. Daň žalobce již tehdy v důsledku dřívějších splátek přeplatil o částku 218.084 Kč. Ve smlouvách se žalobce zavázal zaplatit úrok 6 % za každý započatý měsíc ode dne poskytnutí půjčky do dne úplného zaplacení. Půjčky měly být splaceny nejpozději do konce roku 2006, přičemž v případě, že by žalobce do konce této lhůty nesplatil půjčku (společně s úroky) mohl se věřitel uspokojit realizací prodeje některé z nemovitostí, které měl žalobce v držení.
Dne 25. 7. 2008 se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stal věřitelem z obou uzavřených smluv bratr žalobce J. H. Posléze dne 7. 11. 2008 J. H. tyto pohledávky postoupil žalobci, za cenu 5.000.000 Kč. Převážnou část ujednané ceny žalobce získal v rozmezí od 4. 11. 2008 do 7. 11. 2008 na základě smluv o půjčkách od E. P. (500.000 Kč), od P. B. (500.000 Kč), od Ing. Z. R. (750.000 Kč), od J. N. (500.000 Kč), od B. E. (1.000.000 Kč) a od dcery A. H. (1.500.000 Kč).
Dalšími půjčkami žalobce získal dne 30. 7. 2010 od A. D. částku 1.500.000 Kč, dne 10. 8. 2010 od F. H. částku 1.000.000 Kč a dne 6. 9. 2010 od společnosti Rečava a.s. částku 1.700.000 Kč. Nejpozději 8. 1. 2009 se dohodl se svojí dcerou A. H., že jí za dobu od 8. 1. 2009 do zaplacení bude hradit ze zapůjčené částky úrok 18 % p.a. a dne 16. 8. 2010 vrátil dceři částku odpovídající jistině 1.500.000 Kč. S ostatními věřiteli se dohodl na snížení úroku na pevnou částku, výše sjednaných úroku v souhrnu činila v souhrnu 1.300.000 Kč. V období od 1. 6. 2010 do 6. 8. 2010 postupně splatil jistiny jejich jednotlivých půjček. Dne 8. 9. 2010 zaplatil E. P., P. B., Ing. R., J. N., B. E. a A. H. celkově 1.732.000 Kč na úrocích z poskytnutých půjček.
Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1198 dne 15. 10. 2010 u Ministerstva financí, které shledalo oprávněným nárok na náhradu škody ve výši 490.372 Kč. Neboť žalobce odškodnění ve výši přiznané Ministerstvem financí považoval za nedostatečné, podal žalobu k soudu prvnímu stupně, který dospěl k závěru, že byly splněny všechny tři předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Obvodní soud dospěl k názoru, že nezákonná rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném potažmo Finančního ředitelství v Praze byla podstatnou příčinou vzniku žalobcových škod. Nebýt těchto rozhodnutí žalobci by nevznikly závazky vůči společnosti Středočeská obchodní společnost Group, a.s. a následně závazek vůči bratrovi J. H. Bez nezákonných rozhodnutí by žalobce neměl důvod s bratrem uzavřít smlouvu o podstoupení pohledávky a ani by neměl důvod si opatřit částku 4.750.000 Kč nutnou k odkoupení pohledávky. Obvodní soud nicméně dovodil, že výše vzniklé škody (2.958.692 Kč a 1.732.000 Kč) není v plném rozsahu v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, neboť na uhrazení dosud nesplacené daňové povinnosti nebylo nutné půjčit si celkově částku 2.041.308 Kč, ale postačovala pouze částka 1.754.944 Kč. (tj. 86 % z půjčené částky). V návaznosti na to soud dospěl k přesvědčení, že není možné objektivně určit, jaké částky by žalobce zaplatil svému bratrovi a dalším věřitelům za situace zapůjčení skutečně nutné částky pro zaplacení splatné daňové povinnosti. Soud s ohledem na to určil výši žalobcova nároku svojí úvahou s odvoláním na ustanovení §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a to tak, že žalobcem vyčíslenou částku, jež měla představovat vzniklou škodu, snížil na 86 % z celkové škody, tedy vyšel z žalobcem vyčíslené škody ve výši 4.690.892 Kč a dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s uvedenými nezákonnými rozhodnutími je škoda ve výši 4.033.995 Kč. Vzhledem k tomu, že zčásti byl žalobcův nárok již uspokojen, a to v částce 202.444 Kč (správcem daně zaplacený úrok podle ustanovení §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) a v částce 490.372 Kč (vyplacené Ministerstvem financí), soud žalobci přiznal částku 3.341.179 Kč.
Soud prvního stupně v jednání žalobce neshledal ani žalovanou namítané porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). V této otázce soud vycházel ze zjištění, že pro žalobce nebyl v prosinci roku 2004 na bankovním trhu běžně dostupný úvěr za účelem úhrady daňové povinnosti v celkové výši cca 1,9 mil Kč. Soud rovněž zohlednil, že roční úrok z původně zapůjčené částky v konečném důsledku činil 36 % a roční úrok od ostatních věřitelů v rozmezí od 18 % - 25,8 %. Dále konstatoval, že z popsaných skutkových okolností žalobce v roce 2004 nedisponoval dostatečnou peněžní sumou, která by mu umožnila uhradit splatnou daň i penále. Současně vyjádřil názor, že žalobci nelze přičítat k tíži, že si tuto sumu neopatřil prodejem svého nemovitého majetku, který by mu mohl v budoucnu přinést výnos. Takové chování dle názoru soudu nebylo možné objektivně po daňovém dlužníku požadovat. Soud vzal dále za prokázané, že žalobce v roce 2007 disponoval částku 200.000 Kč a v květnu roku 2008 částkou 1.555.000 Kč, které použil na nákup nemovitostí. Poukázal však na skutečnost, že v této době byly daň i penále uhrazeny, a tyto částky nedosahovaly dostatečné výše, aby postačily k úhradě tehdejších dluhů žalobce. Soud prvního stupně dále uvedl, že po rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze kterého jednoznačně plynulo pochybení správce daně, bylo možné očekávat vrácení dodatečně vyměřené daně i penále. S ohledem na to nebylo porušením prevenční povinnosti ani to, že si žalobce částku 5.000.000 Kč na odkup pohledávky od svého bratra opatřil menšími úplatnými půjčkami, a nikoliv prodejem svého nemovitého majetku.
Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním soudu. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním a dostatečně odůvodnil zamítnutí provedení dalších důkazů. K otázce, zda si žalobce mohl obstarat prostředky k úhradě daňové povinnosti ekonomičtějším způsobem, odvolací soud uvedl, že břemeno důkazní a tvrzení v případě této otázky spočívalo na žalované. Žalovaná ovšem dle názoru odvolacího soudu v souvislosti s touto otázkou netvrdila nic konkrétního, ale pouze naznačovala, že by žalobce mohl získat půjčku výhodněji.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání. Dovolatelka konkrétně vymezila pět sporných bodů, které dle jejího názoru nebyly správně posouzeny. V prvé řadě se jednalo o otázku výkladu hrazených úroků jako skutečné škody a jejích limitů v souladu s aplikovanou zásadou adekvátní příčinné souvislosti. Dovolatelka nastolila otázku, zda žalobce postupoval v souladu s §415 obč. zák. a v souladu se zásadou přiměřenosti. Dovolatelka v této souvislosti především poukázala na výši úroků dvou původních půjček a taktéž na uzavření dalších devíti aleatorních půjček. Dovolatelka dále namítá, že soudy pochybily, když neprovedly jí navrhované důkazy k prokázání možnosti žalobce opatřit si prostředky k úhradě daňové povinnosti za výhodnějších podmínek. Dovolatelka v této souvislosti tvrdila, že dle jejího názoru žalobce nepodal byť jedinou řádně analyzovanou žádost o poskytnutí bankovního úvěru a dále že s ohledem na příjmy z pronájmu cca 0,5 mil Kč by v rámci analýzy banky nebylo vyloučeno, že by žalobce byl vyhodnocen jako bonitní subjekt. Dovolatelka dále namítá, že ačkoliv jí v této otázce tížilo břemeno tvrzení a důkazní, tak nebyly provedeny řádně navržené důkazy, především výslech úvěrového specialisty a svědka L. L. Dle názoru dovolatelky tak pochybil jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud. Odvolací soud dle dovolatelky porušil zároveň i ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., protože neprovedení důkazů jím nebylo odůvodněno.
Dovolatelka dále namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. Nesprávnost aplikace spatřovala jednak v tom, že nebylo možné určit výši žalobcova nároku prostřednictvím pravidel přímé úměry s odůvodněním, že v případě zapůjčení nižší počáteční částky by došlo zúžení rozsahu řetězce půjček a lišila by se též rychlost splácení. Dovolatelka dále ve vztahu k aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. opětovně soudům vytkla, že tomuto nejdříve musí předcházet řádně provedené dokazování. Dovolatelka v neposlední řadě rozporuje žalobcovo tvrzení, že si musel opatřit půjčky na splacení daňové povinnosti, protože se obával exekuce na dům ve S., který byl zdrojem jeho příjmů. Tvrdí, že by exekuci nebylo přistoupeno z důvodu pokračování následného sporu. Vedle toho poukázala na zásadu přiměřenosti (§2 odst. 2 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků dále „zákon o správě daní a poplatků“) a přednostní povinnosti správce daně zřídit zástavní právo dle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků. Nadto upozornila na to, že se žalobce sám v ujednaných smlouvách vystavil nebezpečí uspokojení věřitele prostřednictvím prodeje předmětného domu.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, ve kterém rozebral jednotlivé námitky žalované. Poukázal na to, že původně uzavřel úvěry s ročním úrokem 72 %, ale ve skutečnosti se realizovalo pouze 31,5 %. Dále poznamenal, že do roku 2008 nemohl předvídat, jak celý spor dopadne, a že by bylo v rozporu s jeho zájmy, pokud by se zavázal k vyšším úrokům, nežli bylo za dané situace nezbytné. Dále uvádí, že písemným prohlášením L. L. bylo prokázáno, že požádal o úvěr a že byl odmítnut. Poukázal také na to, že pokud by v dotazu bankám nebyly zaměněny daňové základy za údaje obratu, pak by všechny banky vyloučily poskytnutí úvěru z důvodu nedostatečné výše příjmů. K návrhu dovolatelky provést důkaz výslechem úvěrového specialisty uvedl, že byl čistě účelový, neboť výsledek bylo možné jednoznačně předvídat. Pokud jde o otázku prevenční povinnosti a zásady přiměřenosti uvedl, že je přesvědčen, že jednal maximálně racionálně a úsporně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v první řadě namítá, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §136 o. s. ř., jehož aplikace přichází do úvahy až jako poslední, a to v případech, kdy jsou zcela na jisto postaveny ostatní atributy odpovědnosti za škodu. Tato námitka je způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při užití tohoto ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je v této části také důvodné.
Podle ustanovení §136 o. s. ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009 uvedl, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud může podle ustanovení §136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu. Ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, pak Nejvyšší soud konstatoval, že toto procesní ustanovení umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána.
Taktéž komentářová literatura vychází z toho, že ustanovení §136 o. s. ř. umožňuje soudu podle jeho úvahy rozhodnout tam, kde nelze opřít rozhodnutí o skutkové zjištění čerpané z konkrétního důkazu a zároveň nelze žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Jde o ustanovení výjimečné, jež by soudce měl používat jen v mimořádných situacích, aby jeho postup nevyvolával dojem soudcovské libovůle. Svoji úvahu může soudce použít jen ve vztahu k výši nároku, nikoliv tedy k jeho základu, který musí být prokázán vždy. (JIRSA, Jaromír a kol. Občanský soudní řád: Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, ISBN 978-80-8710-951-9. Dostupné v ASPI). Zákon má tedy na mysli pouze situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (DRÁPAL, L., BUREŠ, J.a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-107-9).
Obvodní soud užil, v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, ustanovení §136 o. s. ř. na posouzení otázky, do jaké míry je celková výše škody v příčinné souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí, a do jaké míry vznik výsledné škody zapříčinil sám žalobce tím, že si na splacení daňové povinnosti půjčil částku vyšší, nežli bylo nezbytné. Obvodní soud tak řešil otázku míry spoluzavinění poškozeného podle tehdy platného ustanovení §441 obč. zák. Východiskem ustanovení §441 obč. zák. je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. Takovým jednáním poškozeného může být i porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. Proto je třeba, aby poškozený buď poměrně, nebo zcela nesl škodu vzniklou na jeho straně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2010). V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, Soubor C 12892).
Rozhodování soudu o míře spoluzavinění tedy směřuje k posouzení existence příčinné souvislosti mezi škodou a okolnostmi přičitatelnými na jedné straně škůdci a na straně druhé poškozenému. Jedná se tak o posouzení jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy o právní posouzení základu nároku, nikoli pouze jeho výše (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 25 Cdo 37/2015 a shodně také DRÁPAL, L., BUREŠ, J.a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-107-9). Z uvedeného rovněž vyplývá, že je vyloučeno na určení míry spoluzavinění poškozeného aplikovat volnou úvahu soudu podle §136 o. s. ř., jelikož předmětné ustanovení lze užít pouze za předpokladu, že základ nároku je postaven najisto.
Pokud tedy odvolací soud jakož i soud prvního stupně užily ustanovení §136 o. s. ř. k určení míry spoluzavinění žalobce, tedy k určení základu nároku, a nikoliv pouze k určení jeho výše, postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci.
Naopak je třeba odmítnout námitku dovolatelky, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, když v rozporu s ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. neprovedl jí navrhované důkazy, a že jejich neprovedení řádně neodůvodnil, čímž způsobil, že je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Dovolací soud připomíná, že soud nemá zákonnou povinnost provést všechny důkazy, které procesní strany navrhly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5197/2014). Odvolací soud dostatečně vyložil, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl, a dovolací soud proto neshledal, že by řízení zatížil vadou.
Jako nepřípustnou je třeba odmítnout taktéž námitku týkající se příčinné souvislosti. Pokud dovolatelka prezentuje vlastní interpretaci vztahu příčinné souvislosti mezi škodou, a konstatovaným nesprávným úředním postupem, neuplatňuje tak dovolací důvod týkající se řešení otázky právní, nýbrž skutkového zjištění, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, na nichž jsou závěry odvolacího soudu postaveny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 881/2014).
Pokud dovolatelka v závěru svého dovolání polemizuje nad tím, zda byl rozumný postup žalobce, který zvolil k obstarání financí k úhradě dodatečně vyměřené daně a penále, jakož i nad tím, jaký by byl případný postup exekutora, pokud by žalobce zvolil postup jiný, není zřejmé, jakým způsobem by se dle dovolatelky měly tyto její hypotetické úvahy promítnout do právního posouzení věci, a z jakého důvodu by měly zakládat přípustnost dovolání, když v této části dovolatelka nevznáší žádnou právní otázku. I v této části je proto dovolání třeba jako nepřípustné odmítnout.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu