ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.72.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 72/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobkyně S.O.S. zvířatům, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Košinova 99, identifikační číslo osoby 449 62 797, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně, Řezáčova 757/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o 512.151,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 114/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015, č. j. 17 Co 184/2015-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky ve výši 512.151,- Kč s příslušenstvím, která měla představovat kompenzaci majetkové újmy vyplývající z nezákonného rozhodnutí a z nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v předmětném exekučním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 25 C 114/2012-167, výrokem I. žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 396.664,- Kč s příslušenstvím, zamítl, a výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5.681,- Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2015, č. j. 17 Co 184/2015-194, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 58.200,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 4. května 2011 do zaplacení, a dále co do částky 453.951,- Kč s úroky z prodlení od 3. 12. 2010 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 58.200,- Kč od 3. prosince 2010 do 3. května 2011, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu řízení před soudy obou stupňů ve výši 5.681,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a odvolání žalobkyně shledal zčásti důvodným.
V předmětném řízení žalobkyně tvrdila, že na základě návrhu Statutárního města Brno, Městská část Brno – Královo pole a současně starosty Ing. K. ze dne 27. ledna 2006, vydal Městský soud v Brně usnesení ze dne 19. dubna 2006, č. j. 66 E 5/2006-23, jímž nařídil výkon rozhodnutí prodeje movitých věcí žalobkyně (v daném řízení vystupující v procesním postavení povinné), a to prodej motorového vozidla, užitkové automobilu, tov. zn. Fiat, model SCUDO, SPZ: BSE 88-55 (dále již „automobil“). Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 9. listopadu 2006 odvolání. Krajský soud v Brně usnesením (až) ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 13 Co 49/2009, které nabylo právní moci dne 11. prosince 2009, zrušil napadené usnesení Městského soudu v Brně a řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pravomocně zastavil, přičemž toto své rozhodnutí odůvodnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí doručený soudu dne 2. února 2006 trpěl odstranitelnou vadou, která spočívala v tom, že z návrhu nebylo jasné, který ze dvou procesně způsobilých subjektů návrh podal. Vzhledem k tomu, že nedošlo k odstranění této vady, bylo exekuční řízení zastaveno. Ani po tomto pravomocně ukončeném exekučním řízení však Městský soud v Brně neučinil nic, aby práva žalobkyně byla obnovena a bylo jí vráceno vozidlo, které jí bylo v roce 2006 exekutorem zabaveno. Vozidlo bylo žalobkyni protokolárně vráceno až 28. ledna 2010. Žalobkyně tvrdí, že jí tak vznikla majetková újma spočívající v „bezdůvodných průtazích“. Žalobkyně podle svého tvrzení motorové vozidlo nebytně potřebovala k zajištění provozu útulku pro opuštěná zvířata. Žalobkyně vyčíslila své náklady tak že náklady na odtah vozidla činili 1.000,- Kč, rozdíl ceny vozidla k datu neoprávněné exekuce a jeho vydání činil – dle posudku - 49.800,- Kč, cena za technický nález a vyhotovení posudku činila 4.620,- Kč, nutná oprava automobilu spojená s dlouhodobým odstavením vozidla činila 22.398,- Kč. Žalobkyně musela v období od dne 17. října 2006 do 2. června 2010 zajistit náhradní přepravu pro dopravu sena a ostatních materiálů, což jí mělo způsobit náklady ve výši 28.325,5 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že byla nucena k zabezpečení podnikatelské činnosti op dobu zabavení vozidla od 17. října 2006 do jeho vrácení, resp. zprovoznění po opravě dne 2. června 2010, na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a fyzickou osobou I. Š. ze dne 20. října 2006, zajišťovat ostatní dopravu náhradním osobním vozem Volkswagen Polo Variant 1,9 D, SPZ BZL 74-46, přičemž měsíční splátka za pronájem byla sjednána ve výši 10.000,- Kč. Mezi stranami bylo dohodnuto, že s ohledem na tehdejší nedostatek finančních prostředků, bude cena za pronájem vozidla uhrazena jednorázovou platbou do 30 dnů ode dne, kdy tato nájemní smlouva bude ukončena dohodou. Celkem tak má tato částka podle žalobkyně představovat částku 434.333,- Kč. Podáním došlým soudu prvního stupně dne 10. prosince 2012 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 34.544,- Kč jako úhrady náhradní přepravy pro dopravu sena a hnojiv.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nároky žalobkyně nevznikly. Ve vztahu k nejvyšší položce, tj. cca 430.000,- Kč za pronájem náhradního vozidla, soud prvního stupně uvedl: „Soud poukazuje na neúčelnost tohoto pronájmu (srov. rozhodnutí 25 Cdo 712/2001, rovněž 14 Co 305/2010), kdy náklady nájmu náhradního vozidla musí být účelné a nutné, v situaci, kdy bylo zabaveno předmětné vozidlo v částce cca 60.000,- Kč a žalobkyně by měla zaplatit za nájem předmětného vozidla částku 430.000,- Kč, tedy částku, za kterou by žalobkyně měla nové vozidlo, tak soud má za to, že tento nájem je neúčelný.“
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnostní titul v daném případě byl dán, neboť v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 66 E 5/2006 došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“). Soud neučinil úkon v přiměřené lhůtě, když po zrušení výkazů nedoplatků (exekučního titulu, na základě kterého bylo výše uvedené exekuční řízení vedeno) byl podán návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dne 8. července 2008, avšak automobil byl fakticky vrácen až dne 28. ledna 2010. Odvolací soud měl rovněž za prokázané, že žalovaná odpovídá i z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 ve spojení s §20 odst. 1 OdpŠk, „neboť exekuční tituly, tj. výkazy nedoplatků ze dne 27. prosince 2005, č. j. EXD/11/04, SRN-48/2005, a ze dne 24. ledna 2006, č. j. EXD/25/04, SRN-7 vydané Úřadem města Brna, Městskou částí Brno – Královo Pole, na základě kterých bylo exekuční řízení vedeno, byly pro nezákonnost zrušeny. Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo v rámci posuzovaného exekučního řízení zabaveno předmětné vozidlo Fiat Scudo, které bylo, jak správně uzavřel soud prvního stupně, v jejím vlastnictví, vznikla žalobkyni škoda, která odpovídá nájmu náhradního vozidla. Z obsahu spisu (zejména znaleckého posudku) se podává, že hodnota vozidla žalobkyně v době před jeho zabavením činila 58.200,- Kč. Odvolací soud odkazuje na ust. §415 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Jedná se o tzv. prevenční povinnost, kterou je každý povinen zachovávat, a to i v případě, že státní orgán se pravděpodobně dopustil nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí.“ V této souvislosti dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně má právo na nájemné za náhradní vozidlo, avšak toto nájemné musí být účelné a ve výši přiměřené okolnostem případu. Pokud žalobkyně požadovala nájemné ve výši mnohonásobně převyšující hodnotu zabaveného vozidla (prakticky v hodnotě nového vozidla), nelze toto nájemné a takový nájem vůbec považovat za účelný a přiměřený vzhledem k tomu, jaké vozidlo jí bylo v rámci exekuce zabaveno. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odpovídající nájemné, které lze žalobkyni přiznat jako náhradu skutečné škody vzniklé v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem, je maximálně do výše hodnoty zabaveného vozidla, tedy 58.200,- Kč. Odvolací soud k tomu dodal, že pokud „jde o požadavek žalobkyně na zaplacení znehodnocení vozidla, jeho odtažení a uvedení do provozu, odvolací plně odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně, kterou považuje za správnou.“
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále již „dovolatelka“) ve všech výrocích včasným dovoláním s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe Nejvyššího soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“), a dále proto, že tato otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Po zopakování skutkového stavu a právního posouzení zjištěného odvolacím soudem dovolatelka uvedla, že názor odvolacího soudu o nepřiměřenosti nájemného za náhradní vozidlo, „který soud zdůvodnil odkazem na judikáty dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 712/2011 a 25 Cdo 3911/2007, protože tato rozhodnutí řešila případy, které byly po skutkové stránce odlišné od posuzovaného případu.“ Nesprávnou aplikaci těchto judikátů dovolatelka vysvětluje odkazem na výši nájemného, kdy podle jejího názoru se domáhala „náhrady za nájem náhradního vozidla ve výši 10.000,- Kč za jeden kalendářní měsíc, … což je několikanásobně nižší částka oproti případům ve kterých ve shora uvedených judikátech posuzoval dovolací soud…“ Dovolatelka dále polemizuje s názorem odvolacího soudu ve vztahu k součtu měsíčních nájmů s tím, že: „ je pak právně irelevantní skutečnost, že součet měsíčních nájmů zaplacených za nájem náhradního vozidla představuje v celku částku 434.333,- Kč, protože tato částka je dána dobou po kterou dovolatelka z důvodu nezákonného odnětí motorového vozidla nemohla zabavené vozidlo užívat a byla nucena užívat vozidlo náhradní, když délku trvání protiprávního stavu nebyla schopna ovlivnit…“ Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soud vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Pode názoru dovolatelky v těchto řízeních byly posuzovány skutkově odlišné případy. V závěru dovolatelka vysvětluje, pro nabídka nájmu automobilu, které využila, byla „bezkonkurenčně výhodná“ . Na základě této dovolací argumentace dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví žalobě i v rozsahu 453.951,- Kč s příslušenstvím, a současně rozhodne o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle 237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Jak bylo uvedeno výše, dovolatelka hledisko přípustnosti dovolání vymezila tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále proto, že tato otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Ve vztahu k druhému z dovolatelkou vymezených hledisek přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka nevymezila, v jakém smyslu je předmětná otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Dovolatelka polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu týkajícím se výše nájemného za půjčený automobil, ovšem nepředkládá žádný argument, ze kterého by vyplývalo, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Ve vztahu k prvně uvedenému hledisku přípustnosti dovolání, tj. odchýlení se odvolacím soudem od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011, přičemž konstatuje, že tato rozhodnutí nejsou pro posouzení relevantní. V zásadě tedy dovolatelka namítá, že odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která ovšem není – jak bude rozvedeno níže – pro posuzovaný případ relevantní.
Nejvyšší soud se nejprve věnoval otázce relevantnosti posuzované praxe dovolacího soudu vyplývající z výše uvedených rozsudků dovolacího soudu pro předmětné řízení. Z rozsudku soudu prvního stupně (str. 10), resp. z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soudy odkázaly na výše uvedené rozsudky dovolacího soudu ve vztahu k posuzování účelnosti pronájmu, nikoli však ve vztahu ke skutkové podobnosti případu. Z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vyplývá požadavek hodnocení nákladů na pronájem (vypůjčení) vozu. Z tohoto pohledu jsou tedy soudem prvního stupně zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu pro posuzovanou otázku relevantní.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zdali se odvolací soud odchýlil od této rozhodovací praxe dovolacího soudu a dospěl k závěru, že odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když při posuzování účelnosti nájmu vycházel z této zmiňované rozhodovací praxe. Odvolací soud, resp. soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, k němuž se odvolací soud přiklonil a odkázal na něj, řádně vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje náklady nájmu náhradního vozidla za účelné. Odvolací soud na základě této úvahy dále stanovil, že odpovídající nájemné, které lze žalobkyni přiznat jako náhradu skutečné škody (ve formě účelně vynaložených nákladů) vzniklé v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem, je maximálně do výše hodnoty zabaveného vozidla, tedy 58.200,- Kč. Nad rámec tohoto tvrzení dovolací soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011, který s posuzovanou otázkou rovněž nepřímo souvisí (ač se týká částečně odlišného skutkového stavu). Z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu mimo jiné vyplývá, že „východiskem určení výše škody je cena, jakou měla věc v době, kdy došlo k jejímu poškození, přičemž cenou v době poškození se rozumí cena v době, kdy škoda vznikla. Při úplném zničení použité věci se vychází z ceny, za niž lze obstarat náhradní věc stejné kvality s přihlédnutím k jejímu opotřebení… Existují v podstatě dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání oč se poškozením věci snížil majetkový stav poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením…“
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když maximální výši přiznané náhrady škody limitoval výší ceny zabaveného vozidla. V důsledku toho, že dovolatelka nemohla po několik let používat automobil v hodnotě cca 58.200,- Kč, jí tak nemohla být způsobena škoda vzniklá z nájemného náhradního vozu mnohonásobně převyšující hodnotu automobilu.
Dovolání tudíž (pro nenaplnění dovolatelkou vymezených předpokladů přípustnosti dovolání) není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu