ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.732.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 732/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Svaz klubů mládeže, z. s., identifikační číslo osoby 69368813, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 24 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 54/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 21 Co 245/2015-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 24 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (podle odůvodnění odvolacího řízení) ve výši 300,- Kč.
Takto odvolací soud rozhodl ve věci o zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nečinnosti státu a v nesprávné aplikaci zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, spočívající v převedení označených nemovitostí na jiný subjekt, čímž je měl žalobci neoprávněně odejmout. Škoda byla představována ušlým ziskem na nájemném, kterého mohl žalobce dosáhnout v době od 9. 2. 1997 do 9. 2. 2007, kdy došlo k předání nemovitostí žalobci. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přisvědčil žalovanou vznesené námitce promlčení za situace, kdy žaloba byla u soudu podána dne 3. 3. 2010, přičemž žalobce již od svého obnovení v roce 1990 věděl, že je vlastníkem nemovitostí a že mu vzniká škoda v podobě ušlého zisku. Skutečnost, že stát z opatrnosti vyčkával na pravomocné soudní rozhodnutí, nebránila žalobci v podání žaloby na náhradu škody. Odvolací soud neshledal vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, a to ve shodě se soudem prvního stupně, který k námitkám žalobce uvedl, že již v roce 2003 soud určil, že žalobce nezanikl a nadále zůstává občanským sdružením a „existence zástavního práva nebránila žalobci, aby se vydání nemovitosti domáhal soudní cestou, přičemž veškeré rozhodující skutečnosti, tzn. uzavření smlouvy o pronájmu…, byly žalobci známy a přestože byl žalobce vyzván zástupci žalovaného, aby uplatnil své nároky u soudu s tím, že pravomocné rozhodnutí soudu bude ze strany žalovaného akceptováno, tento svůj nárok na náhradu škody bez vážného důvodu uplatnil až 3. 3. 2010. Podle názoru soudu I. stupně tyto okolnosti neodůvodňují zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření uplatnit námitku promlčení.“
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to výslovně v plném rozsahu.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Ve vztahu k rozhodnutí o věci samé dovolatel nesouhlasí s právním posouzením souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ačkoliv dovolatel uplatňuje přípustnost dovolání s tím, „že právní norma posuzovaná odvolacím soudem (současně soudem prvního stupně) je dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně,“ žádná taková vzájemně rozporná rozhodnutí dovolacího soudu neoznačuje. Nicméně z obsahu dovolání vyplývá, že právní posouzení shora uvedené otázky odvolacím soudem je podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou dovolatel současně označuje a cituje.
Posouzení shora uvedené otázky hmotného práva, zda je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, pokud ohledně promlčení nároku na náhradu škody ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni. Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu a že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2929/2015, jakož i tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Uvedené závěry jsou v souladu i s judikaturou, kterou cituje sám dovolatel, a lze je tedy považovat za ustálené.
Odvolací soud (odkazem na rozsudek soudu prvního stupně) své rozhodnutí postavil na zjištění, že již v roce 2003 soud určil, že žalobce nezanikl a nadále zůstává občanským sdružením, že existence zástavního práva nebránila žalobci, aby se vydání nemovitosti domáhal soudní cestou, když veškeré rozhodující skutečnosti, tzn. uzavření smlouvy o pronájmu, byly žalobci známy, a žalobce byl žalovanou stranou dokonce vyzván, aby uplatnil svůj nárok u soudu s tím, že pravomocné rozhodnutí soudu bude žalovanou stranou akceptováno, žalobce však tento svůj nárok na náhradu škody bez vážného důvodu uplatnil u soudu až 3. 3. 2010. Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že tyto skutečnosti neodůvodňují zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, pak dovolací soud neshledává, že by právní posouzení věci odvolacím soudem bylo ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu