ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.819.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 819/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 314/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 70 Co 411/2015-26, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení je zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl žalobce utrpět v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96, přičemž žalobce se s odkazem na ustanovení §87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolával místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť v posuzovaném řízení rozhodoval jako odvolací soud i Vrchní soud v Praze, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1300.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému, a to podle sídla organizační složky jednající za žalovaný stát.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Napadené rozhodnutí je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, a v němž dovolací soud konstatoval, že „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“ V tomto rozhodnutí se dovolací soud vypořádal i s dovolatelem citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2010, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 117/2011.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal, a to ani na podkladě argumentů uvedených dovolatelem, že je na místě vyřešit předmětnou otázku procesního práva jinak.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu