ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.873.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 873/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. H. , proti žalovanému Domovu pro seniory Předklášteří, příspěvkové organizaci, se sídlem v Předklášteří, Šikulova 1438, IČO 65751774, zastoupenému Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 35, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 49/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2014, č. j. 1 Co 42/2013-302, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále také „soud prvního stupně“ nebo „krajský soud“) rozsudkem ze dne 14. června 2012, č.j. 14 C 49/2008-196, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný v období od 1. února 2005 do 25. ledna 2010 zasáhl do soukromí žalobce vstupováním bez souhlasu žalobce do pokoje mu přiděleného v Domově pro seniory v Předklášteří v denní i noční dobu, užíváním duplicitních klíčů od tohoto pokoje, znemožňováním volného pohybu žalobce po budově Domova pro seniory, znemožňováním návštěv na pokojích ostatních umístěných a neumožněním užívat společné prostory – jídelnu, terasu a balkóny, omezováním svobody pohybu žalobce mimo budovu Domova pro seniory nemožností volně odcházet a přicházet zpět, omezením doby povolené k pobytu mimo Domov pro seniory na dobu 30 dnů v kalendářním roce, nedostatečným vybavením žalobce věcmi dle vzorového seznamu vydaného zřizovatelem dne 27. března 2006. Dále zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se zásahů do osobnostních práv žalobce zasahováním do jeho soukromí způsoby uvedenými ve výroku a zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč. Krajský soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce tvrzený zásah do svého soukromí ze strany žalovaného dostatečně neprokázal, naopak na základě předložených listin dovodil zjevnou neochotu žalobce akceptovat běžné zásady fungování kolektivního zařízení, ve kterém je realizována péče o osoby, které mají z důvodu svého věku sníženou soběstačnost, jejich situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby, pečlivě a se zvýšenou opatrností musí být zajištěna jejich bezpečnost, dohled nad vývojem jejich zdravotního stavu a podobně. Jelikož soud prvního stupně neshledal jako důvodný požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích ani zdržovací požadavek žalobce, žalobu zamítl v celém rozsahu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo“soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 1 Co 42/2013-302, rozsudek krajského soudu v části zdržovacího výroku potvrdil, zatím co v ostatním rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že o žalobě na určení neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce jednáním žalovaného a o náhradě nemajetkové újmy za tento neoprávněný zásah odvolací soud nemohl rozhodnout, protože krajský soud z vyjmenovaných provedených důkazů neučinil přezkoumatelný závěr o zjištěném skutkovém stavu. Proto soud druhého stupně nemohl přezkoumat právní závěr soudu prvního stupně o nedostatku respektu žalobce k chráněným zájmům osob umístěných v domově pro seniory, případně o nedostatku snahy o spolupráci s personálem domova.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 9. prosince 2014 vlastnoručně sepsané dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. ledna 2015, č.j. 24 C 49/2008-320, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobce (dále též „dovolatel“) věrohodným způsobem neprokázal své majetkové poměry. Vrchní soud v Olomouci po té usnesením ze dne 24. března 2015, č.j. 1 Co 55/2015-330, toto usnesení krajského soudu potvrdil s odůvodněním, že dovolateli není možno v tomto smyslu vyhovět především proto, že jeho dovolání představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§138 odst. 1 o.s.ř.). Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 19. května 2015 dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. ledna 2016, č. j. 30 Cdo 2957/2015-343, toto dovolací řízení týkající se rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení z uvedeného důvodu zastavil.
Soud prvního stupně následně vyzval žalobce k odstranění nedostatku povinného zastoupení usnesením ze dne 8. února 2016, č. j. 24 C 49/2008-346. Usnesení bylo dovolateli doručeno dne 11. února 2016. Podáním ze dne 1. března 2016 dovolatel – aniž uvedl případné nové skutečnosti - opět požádal, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle §241 odst. 1 věty první o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzická osoba, která má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle §104 odst. 2 o.s.ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Z uvedeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o.s.ř. Na tomto závěru nemění nic ani nově podaná žádost dovolatele ze dne 1. března 2016, neboť tato otázka byla již soudy pravomocně posouzena, takže nebyly dány předpoklady pro to, aby ji Nejvyšší soud nyní posuzoval znovu. Dovolací soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2014, č. j. 1 Co 42/2013-302, zastavil (§241b odst. 2 část věty před středníkem a §104 odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu