ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.884.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 884/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. Ž., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 50/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 54 Co 106/2015-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo původně zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 64/2006.
Napadeným rozsudkem odvolací soud toliko k odvolání žalované (odvolání žalobce bylo již dříve pro opožděnost pravomocně odmítnuto) potvrdil (výrokem I.) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v němž soud prvního stupně konstatoval porušení práva žalobce ve shora uvedeném řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci náhradu ve výši 175 Kč. Současně odvolací soud rozhodl (výrokem II.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (ještě nezastoupený advokátem) v plném rozsahu včasným dovoláním, které bylo doplněno podáním (majícím obsahové náležitosti dovolání) sepsaným advokátem, a to ve lhůtě podle §241b odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod číslem 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud projednával toliko odvolání žalované, ke kterému rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé pro žalobce příznivější a žalobci tímto rozhodnutím nemohla nastat žádná újma, která by byla odstranitelná tím, že by dovolací soud takové rozhodnutí zrušil. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé tak bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) a §243c odst. 3 o. s. ř.].
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu