ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.998.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 998/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze 1-Nové Město, Klimentská 1207/10, IČ 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1-Staré Město, Rybná 9, proti žalované Vojenská lázeňská a rekreační zařízení , se sídlem v Praze 10, Magnitogorská 12/1494, IČO 00000582, zastoupenému JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, o zaplacení 715.474 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 EC 90/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2015, č. j. 5 Co 7/2015-328, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2015, č. j. 5 Co 7/2015-328, pokud jím byly potvrzen výrok II. a výrok I. v rozsahu zaplacení částky 211.863 Kč s příslušenstvím se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 715.474 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o bezdůvodné obohacení ve smyslu §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), které žalovaná získala na úkor autorů zastupovaných žalobkyní tak, že v období od 1. září 2010 do 31. prosince 2011 ve svých (v žalobě specifikovaných) lázeňských ubytovacích zařízeních zpřístupňovala veřejnosti chráněná autorská díla osobám ubytovaným na jednotlivých pokojích prostřednictvím celkem 508 televizních a 149 rozhlasových přístrojů.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. září 2014, č.j. 31 EC 90/2012-239, ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2014, č.j. 31 EC 90/2012-244, žalobě částečně vyhověl, když žalované výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobkyni 225.548 Kč s příslušenstvím. Co do zbývající částky 489.926 Kč s příslušenstvím výrokem II. žalobu zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že ji žalované nepřiznal. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně je podle oprávnění Ministerstva kultury kolektivním správcem práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle §95 a násl. autorského zákona, dále ze zjištěného počtu televizních a rozhlasových přístrojů a obsazenosti lůžek a pokojů v zařízeních žalované v rozhodném období a ze sazebníku odměn žalobkyně za užití zvukových a zvukově obrazových záznamů. Dovodil, že žaloba je částečně důvodná, protože žalobkyně coby kolektivní správce ve smyslu §97 odst. 1 autorského zákona vykonává kolektivní správu majetkových práv autorů, mimo jiné i práva sdělovat dílo veřejnosti provozováním rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu ustanovení §23 autorského zákona a je proto oprávněna uplatňovat práva jí zastupovaných umělců a výrobců. Žalovaná v rozhodném období zpřístupňovala televizní a rozhlasové vysílání hostům v hotelových pokojích ve svých provozovnách, a to aniž by pro toto období uzavřela se žalobkyní licenční smlouvu, kterou by byla stanovena výše odměny za užití autorských práv a způsob jejího placení a tím získala na úkor osob zastupovaných žalobkyní bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.zák.“). Soud prvního stupně uvedl, že ve vztahu k většině zařízení žalované nelze aplikovat výjimku stanovenou in fine §23 autorského zákona, protože žalovaná poskytuje zdravotní péči ve smyslu naposledy zmíněné normy jen v částech lázeňských domů a nikoli také na pokojích sloužících k ubytování hostů. Jako jedinou výjimku v tomto směru mezi zařízeními žalované soud prvního stupně hodnotil Vojenský rehabilitační ústav (dále jen „VRÚ“) Slapy nad Vltavou, vedený v adresáři nemocnic ČR, který poskytuje rehabilitační péči formou hospitalizace a léčba v něm má nemocniční charakter a je poskytována přímo na lůžku. Toto měl za prokázáno jednak provozním řádem předmětného zařízení, jednak k důkazu provedenými fotografiemi. Zjistil tak, že léčba je zaměřena především na pacienty s postižením centrálního nervového systému a celkově hybného systému, lůžka připomínají nemocniční lůžka s různými přístroji a pomocnými aparáty, pokoje navštěvuje zdravotnický personál se zdravotnickými nástroji, léčba je hrazena vždy pojišťovnou a komerční pobyty ústav neposkytuje. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z toho, že obecná výše bezdůvodného obohacení představuje ve smyslu §40 odst. 4 autorského zákona dvojnásobek obvyklé licenční odměny, kterou by byla žalovaná povinna zaplatit, pokud by oprávněně provozovala televizní a rozhlasové vysílání na základě licenční smlouvy, ale s poukazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, sp.zn. 1 Co 494/2013, přihlédl ke specifickému postavení lázní odlišující je od běžných ubytovacích zařízení, a dovodil, že v posuzované věci obvyklou měsíční odměnou je 50 % maximální odměny stanovené sazebníkem žalobkyně. Propočetl výši bezdůvodného obohacení s ohledem na počet televizorů, rozhlasových přijímačů, dobu zpřístupňování děl veřejnosti, zjištěnou průměrnou obsazenost pokojů, s připočtením daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na částku 225.548 Kč.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II. a žalované proti vyhovujícímu výroku I. spolu se souvisejícím výrokem III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 30. července 2015, č. j. 5 Co 7/2015-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. a ve výroku I. v rozsahu zaplacení částky 211.863 Kč s příslušenstvím z této částky, jinak ho ve výroku I. v rozsahu zaplacení 13.685 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněna uplatňovat nárok podle §40 odst. 4 autorského zákona, že v daných prostorách žalované docházelo v rozhodném období ke sdělování děl veřejnosti bez licenční smlouvy, s tím, že činnost žalované ve většině případů nesplňuje podmínky pro aplikaci výjimky v intencích §23 in fine autorského zákona, i se způsobem stanovení částky bezdůvodného obohacení. Stejně tak souhlasil s posouzením charakteru VRÚ Slapy nad Vltavou. Pouze ve vztahu k domovu pro válečné veterány v Karlových Varech soudu prvního stupně vytkl, že se omezil na konstatování, že zde není poskytována zdravotnická péče, a proto se neuplatní výjimka podle §23 in fine autorského zákona a pominul námitku žalované, že zde žijí jeho obyvatelé dlouhodobě a tuto námitku neprověřil. Proto v rozsahu soudem prvního stupně vypočtené výše bezdůvodného obohacení ve vztahu k posledně uvedenému zařízení žalované v částce 13.685,- Kč rozsudek soudu prvního stupně (spolu se souvisejícím výrokem III. o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Proti části výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala dne 22. prosince 2015 dovolání žalobkyně a téhož dne i žalovaná.
Žalovaná odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a o.s.ř., tedy z důvodu nesprávného posouzení věci. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím zpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně. Odvolacímu soudu vytýká, že se spokojil s důkazem v podobě oprávnění Ministerstva kultury, podle něhož je žalobkyně kolektivním správcem práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle §95 a násl. autorského zákona a neprovedl žádný jiný listinný důkaz v tomto směru. Žalobkyně nepředložila žádné dílčí smlouvy, na základě kterých by byla pověřena zastupováním při výkonu kolektivně spravovaného práva. Poukazuje na zatím nepravomocná rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích a Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, kterými byly zamítnuty žaloby žalobkyně INTERGRAM právě pro neprokázání její aktivní legitimace. Domnívá se proto, že podrobné posouzení aktivní legitimace žalobce INTERGRAM je věcí zásadního právního významu a její důkladné posouzení a zaujmutí právního názoru Nejvyššího soudu přispěje k právní jistotě v těchto vztazích do budoucna. Dále žalovaná nesouhlasí se stanovením výše bezdůvodného obohacení, a to jednak vzhledem ke své zvláštní povaze, protože v jejích zařízeních vykonávají vojáci z povolání v rámci výkonu služebního poměru preventivní rehabilitaci, a proto u podstatné části ubytovaných k veřejné produkci vůbec nedochází, jednak pro nepřihlédnutí k místu a regionu, ve kterých dochází k užití předmětu ochrany a konečně pro nedůvodnou aplikaci sankčního ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona, když žalovaná úmyslně neporušovala zákonná ustanovení, jejichž výklad v inkriminované době byl nejednoznačný. Nakonec tato dovolatelka namítá neoprávněnost požadavku na úhradu DPH, protože v daném případě jde o požadavek bezesmluvního plnění, u něhož k navýšení plnění o DPH nedochází, protože plnění z titulu bezdůvodného obohacení není zdanitelným plněním a žalovaná nemá povinnost je státu odvést. Žalovaná proto navrhla, aby dovoláním napadená část rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze byly zrušeny a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení, které je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně od právního posouzení učiněného odvolacím soudem. Žalobkyně v prvé řadě činí sporným závěr odvolacího soudu ohledně výjimky stanovené v §23 autorského zákona pro VRÚ Slapy. Výslovně nesouhlasí s vyhodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů, a to že léčba je poskytována přímo na lůžku, což má vyplývat ze zařazení VRÚ v seznamu nemocnic. Podotýká však, že v rámci dovolání hodnocení důkazů nenapadá. V této souvislosti poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, podle níž výklad pojmu poskytování služeb ve zdravotnických zařízeních podle §23 autorského zákona není podmíněn výkladem zdravotních a jiných předpisů, přičemž uplatnění výjimky uvedené v citovaném ustanovení by mělo vždy souviset se samotným provedením léčebného úkonu. Dále žalobkyně nesouhlasí se snížením jejího uznaného nároku o 50 % v důsledku tzv. specifického postavení lázní. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2883/2011, ve kterém Nejvyšší soud uvedl některá hlediska, která je třeba vzít v úvahu při určení výše požadovaného nároku, ale žádné hledisko specifického postavení lázeňského zařízení se ve výčtu těchto hledisek nevyskytuje a nelze je ani nepřímo připustit. Navrhuje proto, aby dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se následně vyjádřila k dovolání žalované. Uvedla, že soudu předložila oprávnění Ministerstva kultury k výkonu konkrétních kolektivních práv, přičemž je to právě kolektivní správce práv, kterému podle ustanovení §100 odst. 1 písm. i) autorského zákona náleží oprávnění domáhat se vlastním jménem na účet zastupovaných nositelů práv na náhradu škody, popř. nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto má také aktivní legitimaci jménem nositelů nárok vymoci. Proto zákon další prokazování aktivní legitimace nepředpokládá. Námitky žalované vztahující se ke stanovení výše bezdůvodného obohacení považuje za všeobecně nepodložené. S poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2011, sp.zn. 1 Co 366/2010 dovozuje, že v případě snížení částky bezdůvodného obohacení o DPH by žalovaná, která neoprávněně zpřístupňovala chráněná díla, byla bezdůvodně zvýhodněna oproti oprávněným uživatelům, kteří plní své povinnosti vyplývající z autorského zákona a o částku DPH by zaplatili více než neoprávnění uživatelé.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že Domov péče o válečné veterány v Karlových Varech je v podstatě nemocnicí, proto soud prvního stupně správně rozhodl, že v daném případě se uplatní zákonná výjimka podle §23 autorského zákona. Konečně nesouhlasí s názorem žalobkyně, že její nárok neměl být snížen o 50 %. Domnívá se naopak, že stanovená výše bezdůvodného obohacení měla být mnohem nižší, když soud neměl použít sankčního mechanismu zakotveného v §40 odst. 4 autorského zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Žalovaná za rozhodovací praxí dosud neřešenou právní otázku považuje otázku posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně, protože soudy obou stupňů se spokojily pouze s konstatováním, že podle autorského zákona je žalobkyně na základě oprávnění Ministerstva kultury kolektivním správcem práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů a je tak oprávněna tyto osoby zastupovat, aniž by provedly další listinné důkazy.
Podle §97 odst. 1 autorského zákona je kolektivním správcem ten, kdo získal oprávnění k výkonu kolektivní správy. Pojem kolektivní správy podle ustanovení §95 odst. 1, §96 a §100 autorského zákona vyložil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. července 2009, sp. zn. 25 Cdo 1821/2007, uveřejněném pod číslem 29/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, kde judikoval, že tato úprava zakládá systém tzv. povinné kolektivní správy taxativně stanovených autorských práv a z nich odvozených nároků, což znamená, že ze zákona je k jejich výkonu povolán kolektivní správce, který vlastním jménem na účet zastupovaných subjektů (nositelů práv) činí zákonem předvídané úkony směřující k tomu, aby odměny, případně náhrady za bezdůvodné obohacení při neoprávněném užití díla, byly vybrány a přerozděleny mezi nositele práv. Nelze tak přisvědčit názoru žalované, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně soudy obou stupňů je navíc plně v souladu se závěry shora uvedeného rozhodnutí.
Dále žalovaná nesouhlasí s posouzením otázky výše bezdůvodného obohacení, ale ve skutečnosti neformuluje žádnou právní otázku podřaditelnou některé z okolností uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., které jedině mohou založit přípustnost dovolání. Navíc ani není zřejmé, zda žalovaná namítá, že výši bezdůvodného obohacení soudy obou stupňů stanovily nesprávně nebo zda vůbec zpochybňuje vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyní zastupovaných osob.
Dovolací soud však shledal přípustným a také důvodným dovolání žalované, pokud namítá, že v posuzované věci, kdy jde o bezesmluvní plnění, nelze je navyšovat o DPH. Nejvyšší soud vychází z toho, že plnění lze navyšovat o DPH pouze v případech, kdy toto bylo smluvně zakotveno (srovnej např. rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010, rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014).
Žalobkyně, jak již bylo uvedeno shora, nesouhlasí v prvé řadě s výjimkou pro VRÚ Slapy nad Vltavou, a to jednak z důvodu nedostatečných důkazů, a zejména proto, že podle jejího názoru odvolací soud z právního hlediska neposuzoval a nezjistil potřebnou souvislost mezi poskytnutím léčebného úkonu a potřebou umožnit provozování vysílání a jeho sdělení pacientům podle §23 autorského zákona. Tímto způsobem ovšem žalobkyně ve skutečnosti na základě zpochybnění hodnocení důkazů provedených v řízení, se snaží dovodit nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout. Posouzení věrohodnosti důkazu je součástí procesu hodnocení provedených důkazů soudem, jímž se rozumí myšlenková činnost, kterou soud přisuzuje jednotlivým důkazům (tedy i znaleckým posudkům) v jejich vzájemné souvislosti hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě jako v daném případě věrohodnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 odo 388/2001, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 854/2009, nebo ze dne 25.února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014).
Konečně žalobkyně nesouhlasí se snížením uznaného nároku žalobce o 50 %. Toto považuje za nesprávné a domnívá se, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo rozhodnuto o rozdíleném určení tzv. obvyklé odměny za neoprávněné užití chráněného díla podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona a tzv. přiměřené odměny při uzavírání smluv s kolektivním správcem podle §100 odst. 1 písm. h) autorského zákona. Domnívá se, že pro nárok za neoprávněné užití chráněných děl je rozhodné určení tzv. obvyklé odměny, která by neměla být rozdílná od odměn aplikovatelných v obdobných případech. Tato námitka žalobkyně je přípustná a také důvodná. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně v dovoláním napadeném rozsudku vyšel ze závěrů rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, sp.zn. 1 Co 494/2013, který v obdobném sporu při určení obvyklé odměny přihlédl ke specifickému postavení lázní a dovodil, že je třeba v praxi a odměnu účtovanou běžným ubytovacím zařízením snížil o 50 %. V souladu se závěry Vrchního soudu v Olomouci uvedl, že je třeba v praxi kolektivních správců podle §100 odst. 6 autorského zákona přihlédnout ke specifikům lázní, které na jedné straně nejsou nemocnicemi, avšak nejsou ani hotely.
Dovolací soud k tomu uvádí, že citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014. Důvodem zrušení bylo, že odvolací soud přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny ve vztahu k žalované, kde akcentoval zejména hledisko přiměřenosti. Podle názoru dovolacího soudu však nelze z ustanovení §100 odst. 6 autorského zákona, který pouze upravuje některá dílčí kritéria, ke kterým by měl kolektivní správce přihlédnout při uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, dovozovat výši obvyklé odměny. Odvolací soud tak při stanovení výše bezdůvodného obohacení bez přesvědčivého zdůvodnění zaměňuje obvyklou odměnu za odměnu přiměřenou . V nyní posuzované věci odvolací soud obdobně zaměňuje obvyklou odměnu rozhodnou pro určení výše bezdůvodného obohacení podle smyslu §40 odst. 4 autorského zákona za odměnu přiměřenou, která se uplatní při uzavírání licenčních smluv podle §100 odst. 1 písm. h) a §100 odst. 6 autorského zákona.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat v dovoláním žalobkyně i žalované napadené potvrzující části výroku za správný. Nejvyšší soud jej proto, v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř.), aniž nařídil ve věci jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud (soud prvního stupně) v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu