ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1260.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1260/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o. , se sídlem ve Všechromech 26, PSČ 251 63, identifikační číslo osoby 60747641, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, PSČ 621 00, proti žalovanému městu Rožnov pod Radhoštěm , se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 128, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 00304271, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 1/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2015, č. j. 11 Co 239/2009-843, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Ostravě rozhodnutím označeným v záhlaví změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 C 1/2007-360, v té části výroku o věci samé, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, směřujícím proti všem jeho výrokům.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka především argumentuje, že odvolací soud se odchýlil od jí označených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jednak při posouzení platnosti dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11. 5. 1992, z hlediska určitosti vymezení předmětu převodu a z hlediska dodržení stanoveného způsobu jednání za jejího právního předchůdce, jednak při posouzení, zda je tato dohoda smlouvou uzavíranou v režimu zákona o velké privatizaci, v němž se nevyžadovala registrace státním notářstvím (tedy při řešení otázek hmotného práva).
Dovolatelka zpochybňuje též správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky (nikoliv práva hmotného, nýbrž procesního) odchýlit, však nikterak neoznačuje; stran této otázky se omezuje na argumentaci, že odvolací soud nad rámec upozornění obsaženého v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (podle něhož je vzhledem ke změnám, jež nastaly v mezidobí, třeba znovu zkoumat otázku naléhavého právního zájmu) posuzoval otázku naléhavého právního zájmu v kontextu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4326/2011(jde o rozsudek ze dne 21. 3. 2013) a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-ST 21/05, a že závěry Ústavního soudu, z nichž odvolací soud vycházel, se týkají skutkově odlišné věci a v souzené věci jsou nepoužitelné. Taková argumentace označenému předpokladu přípustnosti dovolání (ani jinému z předpokladů stanovených v §237 o. s. ř.) neodpovídá.
V této části je tedy dovolání žalobkyně postiženo absencí vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, jež je jednou z obligatorních obsahových náležitostí dovolání. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné jeho části, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Otázka správnosti právního posouzení odvolacího soudu při řešení otázky naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení tak není otevřena dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vysvětluje, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné; takový přezkum je totiž podmíněn právě naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Jestliže tedy odvolací soud poté, co formuloval své závěry o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, věcně přezkoumal i právní posouzení soudu prvého stupně vztahující se k důvodnosti žaloby, jsou tyto jeho úvahy bezcenné (srov. např. již rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod číslem 21.) V poměrech souzené věci to znamená, že právní otázky týkající se důvodnosti žaloby, tedy právě ty otázky, stran jejichž řešení se dovolatelce zdařilo dostát požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, odvolací soud řešil, ačkoliv je řešit nemusel a správně řešit ani neměl, dovodil-li nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jestliže tak přesto učinil, učinil tak nadbytečně (resp. toliko podpůrně, z procesní opatrnosti, jak v napadeném rozhodnutí naznačil), a jeho rozhodnutí na řešení těchto otázek ve skutečnosti nezávisí. Otázka hmotného nebo procesního práva, na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015).
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným.
V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. I v tomto rozsahu je tedy dovolání zatíženo vadou, již neodstranitelnou, jež brání pokračování v dovolacím řízení v tomto směru.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu