ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.204.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 204/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD , se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 257931, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, o zaplacení částky 44 602,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 168 EC 888/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2014, č. j. 51 Co 39/2014-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem pro uznání ze dne 19. 11. 2012, č. j. 168 EC 888/2010-128, zastavil řízení o zaplacení částky 8 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 35 102,33 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a na náhradě nákladů řízení částku 15 109,30 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 13 040 Kč (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 349 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal toliko na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání dovolatel nedostál, neboť uvedl, že dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzení dovolatele, že z jeho výroku proneseného při jednání soudu dne 19. 11. 2012, že „u České spořitelny si vzal úvěr, avšak dostal se do finančních problémů, když přišel o práci, takže nebyl schopen úvěr splácet“, nelze dovodit, že dluh uznal co do důvodu a výše. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný uznal dluh již v odporu proti platebnímu rozkazu, respektive k uznání dluhu došlo nejpozději v důsledku fikce, když se žalovaný k výzvě soudu obsažené ve výroku II. elektronického platebního rozkazu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, přičemž údaje uvedené v odporu nelze považovat za vyjádření k žalobě. Odvolací soud proto uzavřel, že je nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovaný uznal dluh při jednání před soudem prvního stupně dne 19. 11. 2012. Na řešení dovolatelem předestřeného tvrzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, touto otázkou se nezabýval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Závěr odvolacího soudu o uznání dluhu obsaženém v odporu či o fikci uznání v důsledku nevyjádření se k výzvě soudu dovolatel nezpochybnil. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že cituje-li dovolatel nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04, není tento v projednávané věci aplikovatelný, neboť vychází z odlišného skutkového stavu, nadto judikatura Ústavního soudu není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolatel dále namítá „nejasný výpočet příslušenství, není vyloučeno, že žalobce vymáhá příslušenství z příslušenství, což by bylo v rozporu s §121 odst. 3 obč. zák.“ a cituje konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž z dalšího obsahu dovolání se podává, že podle názoru dovolatele se odvolací soud od této judikatury odchýlil. Shodnou námitku uplatnil žalovaný již v odvolání a odvolací soud se s ní vypořádal tak, že podle žalobních tvrzení bylo dohodnuto přirůstání úroků jako ceny peněz k jistině úvěru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud dovodil, že je-li sjednáno přirůstání úroků k jistině coby civilních plodů peněz, úroky se stávají okamžikem přirůstání součástí jistiny a takto zvýšená jistina o přirostlé úroky může být dále úročena úrokem z prodlení, nejde proto o nedovolený anatocismus, ale o požadování příslušenství z takto zvýšené jistiny. Tento závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybnil.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou přivodit rovněž ostatní námitky formulované dovolatelem, neboť ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti dovolatel uplatňuje. Jestliže dovolatel namítá nedostatek aktivní legitimace a procesní způsobilosti žalobkyně i její právní předchůdkyně, je zřejmé, že tyto pojmy nerozlišuje a libovolně je zaměňuje. Odvolací soud se otázkou aktivní legitimace žalobkyně vůbec nezabýval, neboť ji označil pro vydání rozsudku pro uznání za nerozhodnou. Jestliže dovolatel argumentuje úpravou uznání dluhu podle ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), s tím, že u promlčeného dluhu má uznání právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení, je nutno zdůraznit argumentaci odvolacího soudu, který odlišil hmotněprávní a procesněprávní uznání dluhu, a uzavřel, že u procesního uznání dluhu (o nějž jde v projednávané věci) je otázka promlčení zcela nerozhodná. Otázkou uznání dluhu podle §558 obč. zák. se odvolací soud rovněž nezabýval.
Namítá-li dovolatel, že jej okresní soud nepoučil o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a že je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, aniž by formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu