ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2366.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2366/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce MUDr. K. D. , podnikatele se sídlem v Praze – Holešovicích, Heřmanova 1120/7, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 46634606, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, proti žalované Nemocnici Tábor, a. s. , se sídlem v Táboře, kpt. Jaroše 2000, PSČ 390 03, identifikační číslo osoby 26095203, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 1, Radniční 489/7a, PSČ 370 01, o určení právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 36/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 1. 2014, č. j. 15 Co 770/2013-100, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 1. 2014, č. j. 15 Co 770/2013-100, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 9. 2013, č. j. 15 C 36/2013-61, se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu odvolacího řízení částku 4 913,80 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované Mgr. Jiřího Jaruška.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce domáhal určení, že právní vztah založený smlouvou o dílo (o poskytování výkonů zdravotní péče v oboru hematologie a transfuzní služby) uzavřenou mezi ním jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem dne 20. 12. 2001 (dále též jen „smlouva o dílo“) ke dni 28. 2. 2013 existuje a že k tomuto dni nezanikl výpovědí ze strany žalované.
Žalovaná v rámci své procesní obrany argumentovala, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Tvrdila mimo jiné, že dne 14. 1. 2011 zaslala žalobci poštou doporučeně s dodejkou dvě zásilky, z nichž jedna obsahovala výpověď smlouvy o dílo datovanou dne 6. 1. 2011, a žalobce obě převzal dne 17. 1. 2011. Protože žalobce doručení výpovědi popíral, předala mu žalovaná kopii výpovědi osobně při jednání v dubnu 2012. Obchodní spolupráce mezi účastníky a žalovanou pokračuje, nikoliv však na základě smlouvy o dílo, nýbrž na základě dílčích objednávek, jež nemají podklad v žádné rámcové smlouvě.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, č. j. 15 C 36/2013-61, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označeným usnesením tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Zdůraznil, že žalobce popírá tvrzení žalované, podle něhož mu byla dodejkou č. 3696 doručena výpověď smlouvy o dílo, žalovaná však pokládá tuto výpověď za řádně doručenou a výslovně prohlašuje, že poskytuje-li žalobci po dni 31. 1. 2012 zakázky, činí tak nikoliv na základě smlouvy o dílo. Protože účastníci podle jejich shodného tvrzení i po uvedeném datu postupují způsobem odpovídajícím předmětu smlouvy, nemůže žalobce uplatnit nárok prostřednictvím žaloby na plnění. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že není jedno, zda ke vzájemnému plnění dochází v režimu uvedené smlouvy nebo v režimu bezesmluvním, a uzavřel, že není-li mezi stranami právní jistota kvůli sporu o řádném doručení výpovědi ze dne 6. 1. 2011, lze na požadovaném určení shledat naléhavý právní zájem. Na tomto závěru podle jeho mínění nemění nic ani skutečnost, že určení existence právního vztahu založeného smlouvou o dílo je požadováno ke dni 28. 2. 2013, protože podle skutkových tvrzení obou stran byl do té doby učiněn jediný právní úkon výpovědi ze smlouvy, právě ten sporný.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že otázka „existence naléhavého právního zájmu ve vztahu k takovému žalobnímu návrhu, který se domáhá určení existence právního vztahu ke dni předcházejícímu vyhlášení rozhodnutí, aniž by pro to byl dán opodstatněný důvod“, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, popřípadě že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od jeho rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1338/96, sp. zn. 26 Cdo 942/2008 a sp. zn. 29 Odo 539/2003 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz ).
V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že domáhá-li se žalobce určení právního vztahu ke dni podání žaloby, nemůže být splněna judikaturou formulovaná podmínka, aby bylo lze žalobou na určení eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, ani podmínka, že prostřednictvím takové žaloby lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Ve vztahu k požadavku na určení, že právní vztah ke dni žaloby nezanikl výpovědí, pak dovolatelka s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu namítá též to, že se jedná o otázku předběžnou k otázce existence právního vztahu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání namítá, že dovolatelka chybně interpretovala žalobní petit, jehož smysl spočíval v konstatování, že vztah mezi žalobcem a žalovanou v době podání žaloby existoval a že k tomuto datu nezanikl výpovědí žalované. Požadavek na určení k datu podání žaloby odůvodňuje tím, že není zřejmé, zda v průběhu řízení nebude některou ze stran smluvního vztahu podána platná výpověď a zda tedy bude tento vztah k datu vynesení rozsudku ještě existovat. Judikaturu, jíž se argumentuje v dovolání, považuje žalobce za nepřiléhavou nebo hovořící v jeho prospěch. Ztotožňuje se plně se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože ke změně své dosavadní rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvody neshledává, pojí se s uvedeným závěrem o přípustnosti dovolání též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi prosazuje názor, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř. Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit (že může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, důvody rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, uveřejněného pod číslem 65/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněného pod číslem 10/2007 tamtéž).
Otázku, zda má žalobce naléhavý právní zájem na určení existence závazkového vztahu ke dni podání žaloby, odvolací soud řešil v rozporu s citovanými judikatorními závěry. Určení, které nemá deklarovat, zda tu právní vztah je, tj. zda tu je ke dni rozhodnutí soudu (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž zda tu právní vztah v minulosti byl, nejen že neodpovídá výslovné dikci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., nýbrž zejména nevyhovuje jeho účelu, zabránit tomu, aby nebyly podávány a soudy projednávány žaloby samoúčelné, nesloužící potřebám praktického života a vedoucí jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. k tomu např. závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 92/96, a ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, a z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015). Taková žaloba bude zpravidla, a v poměrech souzené věci tomu tak je, naprosto nezpůsobilá plnit jakoukoliv preventivní funkci; rozhodnutí určující, že tu v minulosti byl k určitému okamžiku závazkový vztah, by neskýtalo řešení otázky, zda takový vztah trval též ke dni rozhodnutí soudu (slovy zákona “zda tu právní vztah je či není“) a zda se tedy mají strany sporu v souladu s ním (v intencích práv a povinností, jež jsou jeho obsahem) do budoucna chovat. Požadované určení by tak bylo pro účastníky bez významu jak z hlediska potřeby eliminace stavu nejistoty v jejich právním postavení (to by bylo pro dobu od 29. 2. 2013 do budoucna nadále nejisté a není zřejmé, k čemu by účastníkům z hlediska potřeb praktického života posloužila jistota v otázce právního stavu před uvedeným datem), tak z hlediska způsobilosti posloužit jako právní rámec umožňující odvrátit budoucí spory mezi účastníky (k čemuž ani není třeba bližšího vysvětlení). Ty argumenty, jimiž žalobce zdůvodňuje požadavek na určení právě ke dni podání žaloby, svědčí logicky naopak pro závěr, že takováto volba požadovaného určení se s preventivní funkcí určovací žaloby neslučuje.
Napadené rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Platí to tím spíše, že je založeno na předpokladu, který neodpovídá obsahu spisu, totiž že podle skutkových tvrzení stran byl do dne 28. 2. 2013 učiněn jediný právní úkon výpovědi ze smlouvy, ten, jenž měl být podle tvrzení žalované žalobci doručen prostřednictvím pošty dne 17. 1. 2011. Podle shodného tvrzení stran (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.) však byla kopie písemné výpovědi, jejíž doručení prostřednictvím pošty žalobce popírá, právě s ohledem na tuto jeho obranu předána žalobci opětovně, v měsíci dubnu 2012, při jeho jednání s ředitelem žalované (srov. tvrzení žalované v jejím vyjádření k žalobě na č. l. 25 spisu a opakované souhlasné tvrzení žalobce při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 17. 9. 2013, při němž žalobce - podle obsahu protokolu na č. l. 50 spisu - kopii této výpovědi soudu předložil). I v případě, že by nebylo prokázáno, že se výpověď dostala do dispozice žalobce dříve, by začala dvanáctiměsíční výpovědní doba běžet od 1. 5. 2012 a skončila by dne 30. 4. 2013, tedy po dni, k němuž se žalobce domáhá určení existence smluvního vztahu. Tu se tak v konkrétní rovině promítá nezpůsobilost posuzované žaloby plnit preventivní funkci žaloby na určení podle §80 písm. c) o. s. ř.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil a rozsudek soudu prvního stupně, jenž je ve výroku věcně správný, za přiměřeného užití §219 o. s. ř. potvrdil.
Jelikož žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, má právo na náhradu též těch nákladů řízení, které účelně vynaložila v odvolacím řízení (§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.) a v dovolacím řízení (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil s účinností od 7. 5. 2013 vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit odměnu advokáta žalobců za řízení před soudy nižších stupňů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Náklady žalované v odvolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem) ve výši 2 500 Kč [§11 odst. 1 písm. g), §9 odst. 3 písm. a) a §7 bod 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „advokátní tarif“)], z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady za promeškaný čas advokáta cestou k jednání za 5 půlhodin po 100 Kč, tj. ve výši 500 Kč [§14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu], z náhrady jízdného osobním automobilem z Českých Budějovic do Tábora a zpět k jednání, tj. celkem 120 km, při průměrné spotřebě 7,4 l na 100 km, podle §1 písm. b) a §4a vyhlášky č. 435/2013 Sb. ve výši 751 Kč, celkem tedy v částce 4 061 Kč. Po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 852,80 Kč, kterou bude muset advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést (§137 odst. 3 o. s. ř.), činí náklady žalované účelně vynaložené v odvolacím řízení částku 4 913,80 Kč.
Náklady žalované v dovolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2 500 Kč [§11 odst. 1 písm. g), §9 odst. 3 písm. a) a §7 bod 5 advokátního tarifu] a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč činí náklady žalované účelně vynaložené v dovolacím řízení částku 3 388 Kč.
Náhradu nákladů je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího advokáta (§243b ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 3. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu