ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2999.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2999/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irsko, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému J. K. H. , zastoupenému Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, náměstí Republiky 202/28, PSČ 301 00, o 196 568,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 163/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č. j. 93 Co 552/2014-54, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č. j. 93 Co 552/2014-54, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. května 2014, č. j. 20 C 163/2014-34, se potvrzuje.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhá po žalovaném zaplacení částky 196 568,28 Kč s příslušenstvím, jako plnění ze smlouvy o úvěru uzavřené akceptací žádosti žalovaného o tzv. Citibank kreditní kartu ze dne 14. května 2007.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. 20 C 163/2014-34, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Plzeň-město.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 se nevyslovuje.
Odvolací soud zjistil z Obchodních podmínek pro držitele Citibank kreditních karet, na které odkazovala smlouva o úvěru, že účastníci tzv. prorogační doložkou sjednali místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6. Odkázal na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko R 79/2013“), a uzavřel, že se oproti názoru soudu prvního stupně nedomnívá, že by jízdní doba, jež se u většiny alternativ dopravy mezi Plzní a Prahou pohybuje okolo jedné a půl hodiny, způsobovala žalovanému takové komplikace, které by mu objektivně znemožňovaly bránit před soudem jeho práva. Zdůraznil zároveň, že ani výše předmětu sporu není nepatrná a nemůže znamenat ve srovnání s časovými a finančními náklady na cestu významnou nerovnováhu v postavení účastníků a v jejich přístupu k soudu, případně ztrátu motivace žalovaného se k soudu dostavit.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje zejména v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, a dále v tom, že „právní otázka by měla být posouzena dovolacím soudem jinak než soudem odvolacím“.
Dovolatel především namítá, že mu obchodní podmínky obsahující prorogační doložku nebyly v době uzavření smlouvy známy, takže o této doložce nevěděl, a vyjadřuje mínění, že doložka je v rozsáhlém a nepřehledném textu obchodních podmínek skryta. Argumentuje dále závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 4 Nd 226/2008, podle nichž ujednání, že místně příslušným soudem bude soud, v jehož obvodu má sídlo dodavatel, je v případě, že u tohoto soudu nemá spotřebitel stálé bydliště, neplatné. Vytýká odvolacímu soudu, že při posouzení otázky platnosti prorogační doložky nesprávně vyložil a aplikoval stanovisko R 79/2013, zejména že pominul závěry týkající se povinnosti eurokonformního výkladu obsažené v bodech 36 až 48.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání prosazuje – též s odkazem na stanovisko R 79/2013 - názor, že v souzené věci se nejedná o vyřešení otázky, která by doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj však v dovolání absentuje.
Požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Z dalšího obsahu dovolání, zahrnujícího námitku chybného uplatnění tam označených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, však vyplývá, že dovolatel oproti tomu, co výslovně deklaroval, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolateli je třeba přisvědčit, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti prorogační doložky obsažené v obchodních podmínkách žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; potud tedy Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným.
Protože pak Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury při řešení této otázky odklonit, pojí se s posouzením dovolání jako přípustného též závěr o jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §89a o. s. ř. účastníci řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.
Ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále též jen „obč. zák.“), stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Nejvyšší soud ve stanovisku R 79/2013 dovodil, že prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele, jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
Rozhodné okolnosti v poměrech souzené věci jsou srovnatelné s těmi, z nichž Nejvyšší soud vycházel v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 4427/2014; odvolací soud tu opomenul, že dovolateli nestačí za účelem účasti u jednání před Obvodním soudem pro Prahu 6 překonat vzdálenost mezi Plzní a Prahou, nýbrž musí projet též značnou částí hlavního města. Též v tomto případě je tedy třeba dovodit, že strany si sjednaly místní příslušnost soudu, který je v blízkosti sídla dodavatele a je značně vzdálen od bydliště spotřebitele. Nejvyšší soud proto, obdobně jako v uvedeném předchozím rozhodnutí, dospěl k názoru, že konkrétní okolnosti případu opodstatňují ve světle kritérií vyložených ve stanovisku R 79/2013 opačný závěr než ten, který učinil odvolací soud, totiž že posuzované ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě dovolatele jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a je tudíž neplatné.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu změnil podle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu