ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3345.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3345/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti žalovaným 1) A. B. , zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38 a 2) M. F., zemřelému 5. 6. 2012 , o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 44/2003, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 22 Co 142/2011-550, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Řízení o dovolání žalovaného 2) se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, č. j. 28 C 44/2003-463, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 2 000 000 Kč, smluvní pokutu 10 % ročně a úrok z prodlení ve výši 2 % ročně od 30. 6. 2001 do zaplacení z částky 2 000 000 Kč, dále náklady řízení ve výši 80 000 Kč (výrok I.) a částku 17 710 Kč České republice (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 2 000 000 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně za dobu od 30. 6. 2001 do zaplacení a ohledně smluvní pokuty ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 30. 6. 2001 do 12. 5. 2011, co do povinnosti zaplatit 10% smluvní pokutu z částky 2 000 000 Kč za dobu od 13. 5. 2011 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, žalobkyni uložil zaplatit žalovaným poměrnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, žalovaným uložil zaplatit náhradu nákladů řízení České republice a odmítl odvolání žalovaného 2) proti výroku o vrácení soudního poplatku žalobkyni.
Žalovaná 1) podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků „č. I. a č. VI.“, odkazujíc (aniž by se zabývala přípustností dovolání) co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že „nad postupem soudů v této věci a zjištěným skutkovým stavem panuje mnoho pochybností, nebyla vyvrácena tvrzení žalovaných a věc je potřeba postavit na jisto.“
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (příp. i rozsudek soudu prvního stupně) v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku, kterou bylo dovolatelce uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení, není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006, uveřejněné na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, protože podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, když veškeré své dovolací námitky směřuje do skutkových zjištění (včetně hodnocení důkazů), na nichž odvolací soud založil posouzení povinnosti žalované plnit dluh ze smlouvy o úvěru na základě jejího ručitelského závazku. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a).
Považuje-li dovolatelka za zásadně právně významnou otázku postupu právní předchůdkyně žalobkyně v konkursu prohlášeném na majetek dlužnice ze smlouvy o úvěru, který je podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, neboť konkurs byl „pravděpodobně záměrně vyvolaný a následně ovlivňovaný s cílem některých osob obohatit se na úkor úpadkyně“, přičemž „právní předchůdkyně žalobkyně patřila mezi zajištěné věřitele a její pohledávky tak byly v porovnání s ostatními věřiteli uspokojeny v mnohem větším rozsahu“, pak takto formulovaná otázka neodpovídá kritériím určeným ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. a prostřednictvím této otázky dovolatelka nečiní nic jiného, než že kritizuje správnost postupu soudu v jiné věci, nikoliv správnost právních závěrů odvolacího soudu v projednávané věci.
Při posouzení dovolání z hlediska jeho důvodnosti Nejvyšší soud pominul jako právně bezvýznamnou tu část dovolací argumentace, v níž dovolatelka obecně odkazuje na svá dosavadní procesní stanoviska. Takový odkaz totiž nelze ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) za uvedení důvodů, jimiž lze zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalované 1) ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též žalovaný 2).
V průběhu dovolacího řízení žalovaný 2) dne 5. 6. 2012 zemřel.
Usnesením ze dne 16. 8. 2012, č. j. 28 C 44/2003-606, Obvodní soud pro Prahu 10 řízení přerušil podle ustanovení §107 odst. 1 věty druhé o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), s ohledem na probíhající dědické řízení po zemřelém M. F., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1088/2012.
Z ustanovení §103 a §104 odst. 1 věty první a ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že v dovolacím řízení přihlíží dovolací soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení); jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, dovolací řízení zastaví.
Jestliže účastník ztratí po zahájení dovolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo dovolací řízení skončeno, posoudí dovolací soud podle povahy věci, zda v dovolacím řízení může pokračovat (§107 odst. 1 věta první a §243c odst. 1 o. s. ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, dovolací soud dovolací řízení zastaví (§107 odst. 5 věta první a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V dědickém řízení po zemřelém M. F. byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 8. 2013, č. j. 27 D 1088/2012-224, nařízena likvidace dědictví v souladu s ustanovením §175t o. s. ř., neboť bylo zřejmé, že dědictví je předluženo a nedošlo k dohodě o vydání předluženého dědictví věřitelům k úhradě jejich dluhů podle ustanovení §175p o. s. ř. s tím, že likvidaci soud provede zpeněžením majetku zůstavitele podle ustanovení §175u a násl. o. s. ř. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 10. 2013.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 9. 2015, č. j. 27 D 1088/2012-449, bylo rozhodnuto o rozvrhu výtěžku likvidace dědictví. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 10. 2015. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. V návaznosti na toto rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2015, č. j. 28 C 44/2003-643, o pokračování v řízení o dovolání podaném M. F.
Poněvadž dovolatel nemá procesní nástupce ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §107 odst. 5 a §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil, aniž se zabýval přípustností a důvody dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované 1) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly a řízení o dovolání žalovaného 2) bylo zastaveno.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu