ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3563.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3563/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovaným 1) J. S. , a 2) V. S. , o zaplacení 189 211,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 113/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2014, č. j. 15 Co 1006/2013-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2014, č. j. 15 Co 1006/2013-65, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. července 2013, č. j. 7 C 113/2013-25, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 24. července 2013, č. j. 7 C 113/2013-25, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 189 211,59 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 148,33 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 189 211,59 Kč od 30. ledna 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 24 736,27 Kč a 12,72% úroku z částky 189 211,59 Kč od 30. ledna 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok), v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 19. března 2008 uzavřela žalobkyně se žalovanými smlouvu o úvěru, v níž se zavázala poskytnout žalovaným peněžní prostředky do výše 300 000 Kč. Žalovaní se zavázali platit žalobkyni úroky z úvěru ve výši 12,72 % ročně s tím, že úroková sazba je neměnná po celou dobu trvání smlouvy. Čerpaný úvěr měl být podle smlouvy úročen denně ode dne jeho poskytnutí do dne bezprostředně předcházejícího splacení úvěru (bod 3. části I smlouvy).
Žalovaní se zavázali splácet úvěr pravidelnými splátkami ve výši 5 437 Kč splatnými vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být zaplacena dne 15. dubna 2008. Při čerpání úvěru v plné výši ke dni 19. března 2008 a při dodržení podmínek splácení měla být poslední splátka ve výši 5 366 Kč zaplacena dne 16. března 2015. Celkový počet splátek měl činit 84 (bod 6. části I smlouvy).
Nezaplatí-li žalovaní splátku včas nebo stane-li se úvěr splatný podle bodu 12. části I smlouvy, byla žalobkyně oprávněna požadovat od kteréhokoliv ze žalovaných: (a) úrok z prodlení z nesplacených částek ve výši podle bodu 3. (tj. 12,72 %) plus 10 % ročně a (b) ceny za úkony spojené se správou úvěru v prodlení a s případným vymáháním úvěru ve výši podle sazebníku platného v době zúčtování ceny za provedený úkon. Veškeré tyto částky měly být připisovány k jistině úvěru a hrazeny pravidelnými splátkami (bod 10. části I smlouvy).
Žalobkyně byla oprávněna požadovat v jí určené lhůtě splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, nezávisle na stavu jeho čerpání a splatnosti, jestliže žalovaní budou v prodlení se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě (bod 12. části I smlouvy).
Žalobkyně byla oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky vypočtené podle bodu 3. části I smlouvy, a to vždy (i) k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, (ii) při doplacení úvěru a (iii) v případě požadavku žalobkyně na splacení úvěru podle bodu 12. části I (bod 13. části I smlouvy).
2) Žalovaní poskytnutý úvěr podle smlouvy nespláceli, žalobkyně jej proto v souladu s bodem 12. části I smlouvy ke dni 16. ledna 2012 zesplatnila. Nesplacená jistina úvěru ke dni 29. ledna 2013, tj. ke dni podání žaloby, činila 189 211,59 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za dobu od 19. března 2008 do 29. ledna 2013 činil 24 736,27 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za stejnou dobu činil 13 148,33 Kč.
Odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Jelikož se jedná o smlouvu spotřebitelskou, použijí se v souladu s §262 odst. 4 obch. zák. na závazkový vztah ze smlouvy vzniklý ustanovení jiných zákonů o spotřebitelských smlouvách, je-li to ve prospěch spotřebitele. Ujednání stran ve spotřebitelské smlouvě je podle odvolacího soudu zapotřebí vykládat v souladu s §35 odst. 2 a §55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Odkazuje na bod 13. části I smlouvy odvolací soud uvedl, že poslední den, k němuž mohlo dojít k přičtení úroku k jistině úvěru, byl den předčasné splatnosti úvěru. Podle odvolacího soudu mezi stranami „bylo dohodnuto právo věřitele na úrok z úvěru odchylně od dispozitivní úpravy §502 obch. zák., a to tak, že věřitel má (v této věci) právo na smluvený úrok přičtený ke dni předčasné splatnosti úvěru. Tento závěr se podává z obsahu ujednání o (posledním) okamžiku přičítání úroku k tomuto dni a současné dohodě o tom, že v případě předčasné splatnosti má věřitel nároky taxativně vymezené, a to, vedle cen služeb, pouze na úrok z prodlení, tedy nikoli již úrok z úvěru, jakož i z absence ujednání o povinnosti dlužníka plnit na úrok, který se měl stát ke sjednanému okamžiku součástí jistiny.“ Neplatnost ujednání o úroku z prodlení pro rozpor s §262 odst. 4 obch. zák. a s §517 odst. 2 obč. zák. nelze podle odvolacího soudu obcházet tím, že věřitel bude vymáhat úrok z úvěru i za dobu, po kterou k jeho platbě již dlužník nebyl podle dohody povinen. Přičítání úroku k úvěrové jistině k poslednímu dni každého kalendářního měsíce je z povahy věci možné jen v době trvání úvěrového vztahu a plnění splátkové povinnosti dlužníkem. V případě požadavku věřitele na splacení celého zůstatku úvěru podle bodu 12. části I smlouvy dochází k zániku práva dlužníka plnit dluh ve dříve smluvených splátkách a k zániku práva věřitele na přičítání úroku k úvěrové jistině k poslednímu dni každého kalendářního měsíce.
Odvolací soud uzavřel, že při možném dvojím výkladu zkoumaného ujednání je třeba zvolit výklad pro spotřebitele příznivější, což odpovídá kogentnímu ustanovení §55 odst. 3 obč. zák., žalovaní tedy nejsou povinni platit úrok z úvěru nad rámec, jak byl smluven a připsán k jistině úvěru ke dni předčasné splatnosti. Bylo na žalobkyni jakožto profesionálovi, aby text jí vyhotoveného formuláře smlouvy byl jednoznačný a dvojí výklad vůbec neumožňoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda věřitel má podle §502, §503 a §506 obch. zák. právo požadovat úroky z úvěru až do zaplacení jistiny i po zesplatnění/odstoupení od smlouvy o úvěru), resp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka výkladu projevu vůle).
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právo na přiznání úroků vyplývá nejen ze samotné smlouvy o úvěru, ale též přímo ze zákona (§497 a §502 obch. zák.), když sjednání úroků je jednou z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3304/2009 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovolatelka uvádí, že povinnost dlužníka platit úroky z úvěru zaniká až splněním dluhu nebo jeho zánikem z jiného důvodu. V projednávané věci nejsou podle názoru dovolatelky žádné pochybnosti o výkladu smlouvy o úvěru. Ze znění smlouvy o úvěru jasně vyplývá, že si smluvní strany ujednaly placení úroků z jistiny až do dne jejího úplného uhrazení. Záměrem smluvních stran nebylo vyloučit aplikaci §502 obch. zák. Odlišný výklad, k němuž dospěl odvolací soud, není možný ani na základě ostatních ustanovení smlouvy a nemá oporu v zákoně. Ze žádného ustanovení smlouvy totiž podle názoru dovolatelky neplyne, že by nebyla oprávněna požadovat úroky z úvěru po zesplatnění úvěru. Dovolatelka je proto přesvědčena, že se odvolací soud při výkladu smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a v rozsudku ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007. Poskytnutí úvěru je potřeba posuzovat jako službu ve smyslu komunitárního práva, řádný úrok pak logicky funguje jako úplata za tuto službu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda dovolatelka má podle §502, §503 a §506 obch. zák. právo požadovat úroky z úvěru až do zaplacení jistiny i po zesplatnění/odstoupení od smlouvy o úvěru, neboť napadené rozhodnutí na posouzení této otázky není založeno. Odvolací soud totiž závěr o nemožnosti požadovat úroky z jistiny poté, co se úvěr stal předčasně splatným, opřel o výklad smlouvy, podle kterého se strany odchýlily od dispozitivní úpravy §502 obch. zák., nikoliv o výklad §502, §503 nebo §506 obch. zák.
Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy o úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). O právních úkonech učiněných v rámci obchodního závazkového vztahu, o nějž v případě smlouvy o úvěru nepochybně jde [§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§266 odst. 3 obch. zák.). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obch. zák.).
V dovolatelkou shora citovaném rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že úmyslem dovolatelky, která žalovaným předložila text smlouvy o úvěru, bylo úročení úvěru za dobu od jeho poskytnutí až do jeho splacení a že tento úmysl musel být žalovaným s ohledem na jasné formulace ve smlouvě použité znám.
Zmíněný úmysl byl zcela jednoznačně vyjádřen v bodu 3. části I smlouvy, přičemž žádné jiné smluvní ujednání nestanoví, že by úvěr neměl být úročen od okamžiku, kdy se stane v souladu s bodem 12. části I smlouvy předčasně splatným. Výčet nároků dovolatelky podle bodu 10. části I smlouvy nevylučuje její ostatní nároky podle jiných ustanovení smlouvy (např. právě nárok na úroky podle bodu 3. části I smlouvy nebo nárok na cenu za správu a vedení úvěrového účtu podle bodu 4. části I smlouvy), neboť to tento bod výslovně nestanoví ani z něj taková skutečnost nevyplývá. Ačkoli je v ujednání o úrocích z prodlení uveden odkaz na úroky podle bodu 3. části I smlouvy, neznamená to, že by úroky z prodlení nahrazovaly řádné úroky, nýbrž jde pouze o konstrukci výše úroků z prodlení.
Nelze přehlédnout, že podle bodu 10. části III smlouvy je dovolatelka oprávněna požadovat též úhradu veškerých dalších závazků žalovaných podle smlouvy (tj. např. právě řádných úroků), je-li oprávněna požadovat předčasné splacení kteréhokoliv závazku žalovaných.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k žádnému připisování úroků k jistině po zesplatnění úvěru nedošlo, odkaz odvolacího soudu na bod 13. části I smlouvy je proto zcela nepřípadný. Pro vyřešení sporného problému ostatně nemá otázka připisování úroků k jistině žádný význam. Smluvní ujednání o připisování úroků k jistině úvěru se totiž nijak nedotýká vzniku, výše či doby trvání práva dovolatelky na zaplacení úroků. Pouze na okraj je však vhodné uvést, že dovolatelka byla podle smlouvy oprávněna (nikoliv povinna) připsat úroky k jistině, k připisování úroků tudíž nedocházelo automaticky.
Nejsou-li (z výše uvedených důvodů) o významu shora citovaných ujednání žádné pochybnosti, nelze v daném případě aplikovat §55 odst. 3 obč. zák., jak nesprávně učinil odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že výklad projevu vůle, jehož výsledkem byl závěr o odchýlení se od dispozitivní úpravy §502 obch. zák., odvolací soud provedl v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. a s §266 obch. zák.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jej ve výrocích pod body II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu