ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.358.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 358/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Raiffeisen stavební spořitelny a. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo osoby 49241257, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému V. K. , o zaplacení částky 24 266,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 90/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2015, č. j. 25 Co 225/2015-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. 4. 2015, č. j. 16 C 90/2015-27, kterým Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu o zaplacení částky 24 266,34 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem ve svém obsáhlém dovolání žádnou otázku hmotného ani procesního práva neformulovala.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že postupovaly nesprávně, když ji nepoučily podle ustanovení §114a a §118a o. s. ř. a „o nutnosti unést důkazní břemeno“, a že v důsledku toho vydaly překvapivá rozhodnutí, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky dovolatelky v tom smyslu, že dostatečně prokázala poskytnutí úvěrových prostředků žalovanému, včetně jejího popisu, jak měly soudy postupovat při hodnocení jednotlivých předložených důkazů, nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), které navíc ani neobsahuje dovolatelkou formulované tvrzení, že „transakční historie je způsobilým důkazním prostředkem k prokázání poskytnutých úvěrových prostředků žalovanému“.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka převážnou část své argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu či Krajského soudu v Brně, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Přesto však pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že z dovolatelkou citované judikatury nejsou v projednávané věci aplikovatelné nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1980/08, a ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1744/10, neboť v nich šlo o bagatelní spory, přičemž Ústavní soud ve své argumentaci zdůrazňoval, že proti napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně nebyl přípustný žádný opravný prostředek, a dále nález ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, jenž se týkal trestněprávní věci. Požadavkům na odůvodnění rozhodnutí formulovaných v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, odvolací soud dostál. Jestliže dovolatelka odkazuje na nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, s tvrzením, že nebyla dodržena ani minimální míra předvídatelnosti soudního rozhodnutí, Nejvyšší soud takové porušení neshledává. Ostatní dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu se týká problematiky nákladů řízení a váže se k argumentaci, kterou se dovolatelka snaží ospravedlnit svou neúčast na jednání soudu s ohledem na údajnou snahu o procesní ekonomii, touto „otázkou“ se však odvolací soud nezabýval.
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu