ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3726.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3726/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému M. P. , o zaplacení 180 738,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 17/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2014, č. j. 15 Co 570/2013-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2014, č. j. 15 Co 570/2013-63, ve druhém výroku, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. března 2013, č. j. 16 C 17/2013-16, ve výroku II. v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení kapitalizovaného úroku do 30. září 2012 ve výši 11 578,70 Kč a úroku z částky 180 036,47 Kč ve výši 13,7 % ročně od 1. října 2012 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 16 C 17/2013-16, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 180 561,47 Kč s úrokem z prodlení do 30. září 2012 ve výši 6 694,79 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 180 036,47 Kč od 1. října 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 177 Kč, kapitalizovaného úroku do 30. září 2012 ve výši 11 578,70 Kč a úroku z částky 180 036,47 Kč ve výši 13,7 % ročně od 1. října 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku co do částky 177 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok) a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve zbylém rozsahu (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 4. června 2010 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a. s. (dále jen „VOP“) a na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit žalobkyni úroky z úvěru ve výši 13,7 % ročně s tím, že úroková sazba je neměnná po celou dobu trvání smlouvy. Čerpaný úvěr měl být podle smlouvy úročen denně ode dne jeho poskytnutí do dne bezprostředně předcházejícího splacení úvěru. Žalobkyně byla oprávněna připisovat k jistině úroky z úvěru vždy (i) k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, (ii) při doplacení úvěru a (iii) v případě, že se úvěr s příslušenstvím stane splatným podle článku VII smlouvy (článek I, článek II odst. 1. a článek IX odst. 1. smlouvy).
Žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni veškeré náklady a výdaje, které jí vzniknou v souvislosti se smlouvou o úvěru, a to cenu za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 59 Kč za každý započatý kalendářní měsíc, jež není připisována k jistině úvěru a která je splatná v termínech sjednaných ve smlouvě o úvěru pro připisování vypočtených úroků k jistině úvěru a způsobem sjednaným ve smlouvě o úvěru pro splácení úvěru (článek II odst. 2. smlouvy).
Žalovaný se zavázal splácet úvěr pravidelnými splátkami ve výši 3 717 Kč splatnými vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být zaplacena dne 15. června 2010. Při čerpání úvěru v plné výši ke dni 4. června 2010 a při dodržení podmínek splácení měla být poslední splátka ve výši 2 806,50 Kč zaplacena dne 15. května 2017. Celkový počet splátek měl činit 84 (článek IV odst. 1. smlouvy).
Žalobkyně byla oprávněna v jí určené lhůtě požadovat splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím v případě, že žalovaný je v prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě [článek VII odst. 1. písm. a) smlouvy].
Nezaplatí-li žalovaný splátku v dohodnuté lhůtě nebo stane-li se úvěr s příslušenstvím splatný podle článku VII odst. 1. smlouvy, byla žalobkyně oprávněna požadovat od žalovaného z nesplacených částek úrok z prodlení ve výši roční úrokové sazby podle smlouvy (tj. 13,7 %) zvýšené o 10 % ročně (článek VII odst. 3. smlouvy).
Žalovaný se zavázal platit žalobkyni úhradu za pojištění úvěru ve výši 175 Kč měsíčně a dále ceny za služby poskytované žalobkyní ve výši podle sazebníku platného v den provedení zpoplatňovaného úkonu (článek VIII odst. 6. smlouvy, článek 7.1. VOP).
2) Žalovaný poskytnutý úvěr podle smlouvy nesplácel, žalobkyně jej proto ke dni 15. dubna 2012 zesplatnila. Úroky k jistině žalobkyně připisovala vždy na konci kalendářního měsíce, naposledy dne 31. března 2012. Ke dni 15. dubna 2012, kdy byl úvěr předčasně zesplatněn, žalobkyně připsala k jistině ve výši 179 082,37 Kč úroky ve výši 954,10 Kč, po tomto dni již dále úroky k jistině nepřipisovala, ale vyčíslovala je pro každý další měsíc zvlášť. Nesplacená jistina úvěru proto činí 180 036,47 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za dobu do 30. září 2012 činí 11 578,70 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za stejnou dobu činí 6 694,79 Kč a poplatky za stejnou dobu činí 702 Kč.
Odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Jelikož se jedná o smlouvu spotřebitelskou, použijí se v souladu s §262 odst. 4 obch. zák. na závazkový vztah ze smlouvy vzniklý ustanovení jiných zákonů o spotřebitelských smlouvách, je-li to ve prospěch spotřebitele. Ujednání stran ve spotřebitelské smlouvě je podle odvolacího soudu zapotřebí vykládat v souladu s §35 odst. 2 a §55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Odkazuje na článek II odst. 1. smlouvy odvolací soud uvedl, že poslední den, k němuž mohlo dojít k přičtení úroku k jistině úvěru, byl den předčasné splatnosti úvěru. Podle odvolacího soudu mezi stranami „bylo dohodnuto právo věřitele na úrok z úvěru odchylně od dispozitivní úpravy §502 obch. zák., a to tak, že věřitel má právo na smluvený úrok přičtený ke dni předčasné splatnosti úvěru. Tento závěr se podává z obsahu ujednání o okamžiku přičítání úroku k tomuto dni (jako poslednímu okamžiku) a ve spojitosti s tím uzavřené dohodě o tom, že v případě předčasné splatnosti má věřitel nárok pouze na úrok z prodlení, nikoliv již na úrok z úvěru.“ Neplatnost ujednání o úroku z prodlení pro rozpor s §262 odst. 4 obch. zák. a s §517 odst. 2 obč. zák. nelze podle odvolacího soudu obcházet tím, že věřitel bude vymáhat úrok z úvěru i za dobu, po kterou k jeho platbě již dlužník nebyl podle dohody povinen. Přičítání úroku k úvěrové jistině k poslednímu dni každého kalendářního měsíce je z povahy věci možné jen v době trvání úvěrového vztahu a plnění splátkové povinnosti dlužníkem. V případě požadavku věřitele na splacení celého zůstatku úvěru dochází k zániku práva dlužníka plnit dluh ve dříve smluvených splátkách a k zániku práva věřitele na přičítání úroku k úvěrové jistině k poslednímu dni každého kalendářního měsíce.
Odvolací soud uzavřel, že při možném dvojím výkladu zkoumaného ujednání je třeba zvolit výklad pro spotřebitele příznivější, což odpovídá kogentnímu ustanovení §55 odst. 3 obč. zák., žalovaný tedy není povinen platit úrok z úvěru nad rámec, jak byl smluven a připsán k jistině úvěru ke dni předčasné splatnosti úvěru. Bylo na žalobkyni jakožto profesionálovi, aby text jí vyhotoveného formuláře smlouvy byl jednoznačný a dvojí výklad vůbec neumožňoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky nesprávně zhodnotil ujednání stran obsažená ve smlouvě. Dohoda o oprávnění dovolatelky připisovat úroky k jistině je zcela v souladu se zákonem a judikaturou (dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nic nemění na tom, že dovolatelka je oprávněna podle článku II odst. 1. smlouvy požadovat úroky z prodlení až do dne bezprostředně předcházejícího splacení úvěru.
Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 64, má dovolatelka za to, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nesprávně zaměnil nároky žalobkyně na úroky a na úroky z prodlení. Úroky jsou podstatnou náležitostí úvěrového závazku a představují peněžitou odměnu věřitele za poskytnutí peněžních prostředků. Úroky z prodlení jsou naproti tomu jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu. Závěrem, podle kterého ujednáním o smluvních úrocích z prodlení podle článku VII smlouvy došlo k eliminaci nároku dovolatelky na sjednané úroky podle článku II smlouvy, odvolací soud podle názoru dovolatelky „svévolně (a zcela nesprávně) vzájemně konfrontoval ujednání týkající se úroků a úroků z prodlení“. Učinil tak navíc bez poučení vyžadovaného §118a o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, v důsledku které bylo vydáno nepředvídatelné rozhodnutí (dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevysvětlil, co ho vedlo k závěru o vyloučení práva věřitele na úroky ujednáním o smluvních úrocích z prodlení, když ujednání o úrocích a o úrocích z prodlení jsou svou povahou zcela samostatná. Odvolací soud se tak podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 31. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010.
Dovolatelka poukazuje na odlišnou rozhodovací praxi odvolacího soudu týkající se skutkově i právně totožných případů, čímž podle jejího názoru dochází k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu projevu vůle (byť to dovolatelka výslovně neuvádí, je z obsahu dovolání jednoznačné, že právě proti výkladu smlouvy provedenému odvolacím soudem dovolatelka ve skutečnosti brojí), neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy o úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). O právních úkonech učiněných v rámci obchodního závazkového vztahu, o nějž v případě smlouvy o úvěru nepochybně jde [§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§266 odst. 3 obch. zák.). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obch. zák.).
V rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že úmyslem dovolatelky, která žalovanému předložila text smlouvy o úvěru, bylo úročení úvěru za dobu od jeho poskytnutí až do jeho splacení a že tento úmysl musel být žalovanému s ohledem na jasné formulace ve smlouvě použité znám.
Zmíněný úmysl byl zcela jednoznačně vyjádřen v článku II odst. 1. smlouvy, přičemž žádné jiné smluvní ujednání nestanoví, že by úvěr neměl být úročen od okamžiku, kdy se stane v souladu s článkem VII odst. 1. písm. a) smlouvy předčasně splatným. Výčet nároků dovolatelky podle článku VII odst. 3. smlouvy nevylučuje její ostatní nároky podle jiných ustanovení smlouvy (např. právě nárok na úroky podle článku II odst. 1. smlouvy nebo nárok na cenu za správu a vedení úvěrového účtu podle článku II odst. 2. smlouvy), neboť to tento článek výslovně nestanoví ani z něj taková skutečnost nevyplývá. Ačkoli je v ujednání o úrocích z prodlení uveden odkaz na roční úrokovou sazbu podle smlouvy, neznamená to, že by úroky z prodlení nahrazovaly řádné úroky, nýbrž jde pouze o konstrukci výše úroků z prodlení.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pro vyřešení sporného problému nemá otázka připisování úroků k jistině žádný význam. Smluvní ujednání o připisování úroků k jistině úvěru se totiž nijak nedotýká vzniku, výše či doby trvání práva dovolatelky na placení úroků. Pouze na okraj je však vhodné uvést, že dovolatelka byla podle smlouvy oprávněna (nikoliv povinna) připsat úroky k jistině, k připisování úroků tudíž nedocházelo automaticky.
Nejsou-li (z výše uvedených důvodů) o významu shora citovaných ujednání žádné pochybnosti, nelze v daném případě aplikovat §55 odst. 3 obč. zák., jak nesprávně učinil odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že výklad projevu vůle, jehož výsledkem byl závěr o odchýlení se od dispozitivní úpravy §502 odst. 1 obch. zák., odvolací soud provedl v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. a s §266 obch. zák.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výroku pod bodem II. (v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu