ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3974.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3974/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1) Ing. R. O. a 2) Ing. A. M. , zastoupenému JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 838/6, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného 2) Ing. H. M. , zastoupené Mgr. Hanou Trusíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 77/12, o zaplacení 3 628 883,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 160/2013, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 91 Co 310/2015-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný 2) podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 3. 2014, č. j. 21 C 160/2013-118, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 3 850 931,11 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 181 440 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, tvrdí-li, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (čímž uplatňuje poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.), aniž vyjadřuje, od jakého svého řešení by se měl dovolací soud v otázce ručitelského závazku odchýlit. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci ani jeho argumentace, jíž vymezuje dovolací důvod, nemůže založit přípustnost dovolání.
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů a která postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro vady (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu