ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3975.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3975/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, o zaplacení 334 467,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 211/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 90 Co 129/2015-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Sokola.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2014, č. j. 27 C 211/2012-41 ve věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, neboť pouze citoval §237 o. s. ř. a argumentaci, jež by splňovala kritéria stanovená v §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení důvodu dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byl dovolatel za řízení před odvolacím soudem zavázán, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu