ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4339.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4339/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému M. J. , o zaplacení 72 210,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 185/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2014, č. j. 15 Co 1178/2013-41, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2014, č. j. 15 Co 1178/2013-41, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. června 2013, č. j. 24 C 185/2013-19, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 24 C 185/2013-19, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 72 210,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 467,89 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 71 802,43 Kč od 18. dubna 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně úroku ve výši 2 754,57 Kč a ve výši 8,91 % ročně z částky 71 802,43 Kč od 18. dubna 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok), v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně uzavřela dne 24. května 2007 se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit žalobkyni úroky z úvěru ve výši 8,91 % ročně s tím, že úroková sazba je neměnná po celou dobu trvání smlouvy. Čerpaný úvěr měl být podle smlouvy úročen denně ode dne jeho poskytnutí do dne bezprostředně předcházejícího splacení úvěru (bod 3. části I smlouvy).
Žalovaný se zavázal splácet úvěr pravidelnými splátkami ve výši 3 217 Kč splatnými vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být zaplacena dne 15. června 2007. Při čerpání úvěru v plné výši ke dni 24. května 2007 a při dodržení podmínek splácení měla být poslední splátka ve výši 3 100 Kč zaplacena dne 15. května 2014. Celkový počet splátek měl činit 84 (bod 6. části I smlouvy).
Nezaplatí-li žalovaný splátku včas nebo stane-li se úvěr splatný podle bodu 13. části I smlouvy, byla žalobkyně oprávněna požadovat od žalovaného: (a) úrok z prodlení z nesplacených částek ve výši podle bodu 3. (tj. 8,91 %) plus 10 % ročně a (b) ceny za úkony spojené se správou úvěru v prodlení a s případným vymáháním úvěru ve výši podle sazebníku platného v době zúčtování ceny za provedený úkon. Veškeré tyto částky měly být připisovány k jistině úvěru a hrazeny pravidelnými splátkami (bod 11. části I smlouvy).
Žalobkyně byla oprávněna požadovat v jí určené lhůtě splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, nezávisle na stavu jeho čerpání a splatnosti, jestliže žalovaný bude v prodlení se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě (bod 13. části I smlouvy).
Žalobkyně byla oprávněna připisovat k jistině úvěru veškeré úroky (body 3. a 11. části I smlouvy), ceny a platby podle bodu 4. písm. c) části I smlouvy, a to vždy (a) k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, (b) při doplacení úvěru a (c) v případě požadavku žalobkyně na splacení úvěru podle bodu 13. části I (bod 14. části I smlouvy).
2) Žalovaný poskytnutý úvěr podle smlouvy nesplácel, žalobkyně jej proto v souladu s bodem 13. části I smlouvy ke dni 14. října 2012 zesplatnila. Nesplacená jistina úvěru činí 71 802,43 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za dobu od 15. října 2012 do 17. dubna 2013 činí 2 754,57 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za stejnou dobu činí 2 467,89 Kč.
Odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Jelikož se jedná o smlouvu spotřebitelskou, použijí se v souladu s §262 odst. 4 obch. zák. na závazkový vztah ze smlouvy vzniklý ustanovení jiných zákonů o spotřebitelských smlouvách, je-li to ve prospěch spotřebitele. Ujednání stran ve spotřebitelské smlouvě je podle odvolacího soudu zapotřebí vykládat v souladu s §35 odst. 2 a §55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Odkazuje na bod 14. části I smlouvy odvolací soud uvedl, že poslední den, k němuž mohlo dojít k přičtení úroku k jistině úvěru, byl den předčasné splatnosti úvěru. Podle odvolacího soudu mezi stranami „bylo dohodnuto právo věřitele na úrok z úvěru odchylně od dispozitivní úpravy ust. §502 obch. zák., a to tak, že věřitel má v této věci právo na tento úrok pouze do dne předčasné splatnosti úvěru. Tento závěr se podává z obsahu ujednání o posledním okamžiku přičítání úroku k tomuto dni a současné dohodě o tom, že v případě předčasné splatnosti má věřitel nárok (vedle cen služeb) pouze na úrok z prodlení, tedy nikoli již na úrok, jakož i z absence ujednání o povinnosti dlužníka plnit na úrok, který se měl vždy stát ke sjednanému okamžiku součástí jistiny.“ Neplatnost ujednání o úroku z prodlení pro rozpor s §262 odst. 4 obch. zák. a s §517 odst. 2 obč. zák. nelze podle odvolacího soudu obcházet tím, že věřitel bude vymáhat úrok z úvěru i za dobu, po kterou k jeho platbě již dlužník nebyl podle dohody povinen. Přičítání úroku k úvěrové jistině k poslednímu dni každého kalendářního měsíce je z povahy věci možné jen v době trvání úvěrového vztahu a plnění splátkové povinnosti dlužníkem. V případě požadavku věřitele na splacení celého zůstatku úvěru podle bodu 13. části I smlouvy dochází k zániku práva dlužníka plnit dluh ve dříve smluvených splátkách a k zániku práva věřitele na přičítání úroku k úvěrové jistině k poslednímu dni každého kalendářního měsíce.
Odvolací soud uzavřel, že při možném dvojím výkladu zkoumaného ujednání je třeba zvolit výklad pro spotřebitele příznivější, což odpovídá kogentnímu ustanovení §55 odst. 3 obč. zák., žalovaný tedy není povinen platit úrok z úvěru nad rámec, jak byl smluven a připsán k jistině úvěru ke dni předčasné splatnosti. Bylo na žalobkyni jakožto profesionálovi, aby text jí vyhotoveného formuláře smlouvy byl jednoznačný a dvojí výklad vůbec neumožňoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku, zda je ujednání o přirůstání úroků k jistině úvěru spolu s ujednáním o možnosti zesplatnění současným vyloučením ustanovení §502 obch. zák. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury v otázce výkladu právních úkonů a v otázce oprávnění požadovat jdoucí úroky po využití sjednaného práva zesplatnit úvěr.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s §502 odst. 1 obch. zák., s §35 odst. 2 a s §3 obč. zák. Povinnost dlužníka platit věřiteli z poskytnutých prostředků úroky je podstatnou částí smlouvy o úvěru a vyplývá ze znění základního ustanovení §497 obch. zák., které má kogentní povahu. Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3304/2009 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovolatelka uvádí, že povinnost dlužníka platit úroky z úvěru zaniká až splněním dluhu nebo jeho zánikem z jiného důvodu. V projednávané věci nejsou podle názoru dovolatelky žádné pochybnosti o výkladu smlouvy o úvěru. Ze znění smlouvy o úvěru jasně vyplývá, že si smluvní strany ujednaly placení úroků z jistiny až do dne jejího úplného uhrazení. Záměrem smluvních stran nebylo vyloučit aplikaci §502 obch. zák. Odlišný výklad, k němuž dospěl odvolací soud, není možný ani na základě ostatních ustanovení smlouvy a nemá oporu v zákoně. Ze žádného ustanovení smlouvy totiž podle názoru dovolatelky neplyne, že by nebyla oprávněna požadovat úroky z úvěru po zesplatnění úvěru.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy o úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). O právních úkonech učiněných v rámci obchodního závazkového vztahu, o nějž v případě smlouvy o úvěru nepochybně jde [§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§266 odst. 3 obch. zák.). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obch. zák.).
V rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že úmyslem dovolatelky, která žalovanému předložila text smlouvy o úvěru, bylo úročení úvěru za dobu od jeho poskytnutí až do jeho splacení a že tento úmysl musel být žalovanému s ohledem na jasné formulace použité ve smlouvě znám.
Zmíněný úmysl byl zcela jednoznačně vyjádřen v bodu 3. části I smlouvy, přičemž žádné jiné smluvní ujednání nestanoví, že by úvěr neměl být úročen od okamžiku, kdy se stane v souladu s bodem 13. části I smlouvy předčasně splatným. Výčet nároků dovolatelky podle bodu 11. části I smlouvy nevylučuje její ostatní nároky podle jiných ustanovení smlouvy (např. právě nárok na úroky podle bodu 3. části I smlouvy nebo nárok na cenu za správu a vedení úvěrového účtu podle bodu 4. části I smlouvy), neboť to tento bod výslovně nestanoví ani z něj taková skutečnost nevyplývá. Ačkoli je v ujednání o úrocích z prodlení uveden odkaz na úroky podle bodu 3. části I smlouvy, neznamená to, že by úroky z prodlení nahrazovaly řádné úroky, nýbrž jde pouze o konstrukci výše úroků z prodlení.
Nelze přehlédnout, že podle bodu 7. části III smlouvy je dovolatelka oprávněna požadovat též úhradu veškerých dalších závazků žalovaného podle smlouvy (tj. např. právě řádných úroků), je-li oprávněna požadovat předčasné splacení kteréhokoliv závazku žalovaného.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz odvolacího soudu na bod 14. části I smlouvy je zcela nepřípadný, neboť otázka připisování úroků k jistině nemá pro vyřešení sporného problému žádný význam. Smluvní ujednání o připisování úroků k jistině úvěru se totiž nijak nedotýká vzniku, výše či doby trvání práva dovolatelky na placení úroků. Pouze na okraj je však vhodné uvést, že dovolatelka byla podle smlouvy oprávněna (nikoliv povinna) připsat úroky k jistině, k připisování úroků tudíž nedocházelo automaticky.
Nejsou-li (z výše uvedených důvodů) o významu shora citovaných ujednání žádné pochybnosti, nelze v daném případě aplikovat §55 odst. 3 obč. zák., jak nesprávně učinil odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že výklad projevu vůle, jehož výsledkem byl závěr o odchýlení se od dispozitivní úpravy §502 odst. 1 obch. zák., odvolací soud provedl v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. a s §266 obch. zák.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výrocích pod body II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu