ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4714.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4714/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. K., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, Cibulkova 607, PSČ 593 01, identifikační číslo osoby 45491712, zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. K. V., se sídlem v Brně – Černovicích, Turgeněvova 1131/14, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 46920846, zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, PSČ 602 00, o zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 244/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2015, č. j. 47 Co 466/2013-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky interpretace komisionářské smlouvy a změn jejího obsahu „v rozsahu a způsobem v předmětné věci“, která dle jeho mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zcela vyřešena.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na http://www.nsoud.cz ), že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Tak je tomu i v souzené věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na interpretaci komisionářské smlouvy a změn jejího obsahu; takovou otázku odvolací soud neřešil a v poměrech souzené věci řešit neměl důvod. Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) je založeno na závěru o tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno stran skutečností, z nichž by bylo možno usoudit, že mezi účastníky došlo k dohodě o snížení prodejní ceny na částku 220 000 Kč, tedy na tu částku, za kterou dovolatel žalobcovo vozidlo prodal. Závěr o tom, že se účastníku nepodařilo prokázat určitou právně významnou skutečnost, je závěrem skutkovým, nikoliv právním (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011).
Však také v souladu s tím dovolatel správnost právního závěru o tom, že porušil závazek ze smlouvy, zpochybňuje toliko prostřednictvím polemiky s výsledky, k nimž dospěly soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů. Nečiní nic jiného, než že na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá svou variantu skutkového stavu věci, na ní buduje odpovídající právní závěry a ty pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu, vycházejícím z jiného skutkového základu. Tím ovšem nezpochybňuje správnost právního posouzení (správnost volby příslušné právní normy a správnost její interpretace a aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něho nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. ledna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Dovolatel v rámci vymezení dovolacího důvodu kritizuje též právní závěr soudů nižších stupňů, že škoda způsobená žalobci odpovídá rozdílu mezi cenou, za niž mělo být vozidlo prodáno, a cenou, za kterou prodáno bylo. Prosazuje názor, že bylo třeba vycházet ze skutečné hodnoty vozidla. V řešení této otázky však předpoklad přípustnosti nespatřuje a ani příslušná jeho dovolací argumentace nezahrnuje uplatnění některého z hledisek upravených v §237 o. s. ř.
V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu