ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4839.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4839/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. L. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, V Aleji 838, PSČ 549 01, identifikační číslo osoby 11053011, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalované „SOLAR“ spol. s r.o., se sídlem v Jaroměři, Palackého 163, PSČ 551 01, identifikační číslo osoby 47473584, zastoupené JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem v Jaroměři, Husova 112, o zaplacení 780 602 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 104/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 3 Cmo 65/2015-1116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 584 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Špačka.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 132 032 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zprostředkování s prvky smlouvy o obchodním zastoupení. Za činnost dle smlouvy, jež směřovala zejména k vytváření příležitostí žalované uzavřít se zákazníky kupní smlouvy, se žalovaná zavázala vyplácet žalobci provizi. Žalovaná od shora uvedené smlouvy dopisem ze dne 27. 7. 2006 odstoupila pro údajné porušování povinností žalobcem, který však považoval toto odstoupení za neplatné, a domáhal se na žalované zaplacení žalované částky představující doplatek provize za měsíc červen 2006 a měsíce červenec-srpen 2006.
Rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 38 Cm 104/2006-315, soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 20. 10. 2008, č. j. 3 Cmo 178/2008-351, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce následně žalobu rozšířil o částku 648 570 Kč s příslušenstvím představující nezaplacenou provizi za měsíce září 2006-září 2007. Celkem se tedy žalobce domáhal zaplacení částky 780 602 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně změnu žaloby připustil usnesením ze dne 3. 3. 2009, č. j. 38 Cm 104/2006-368.
Rozsudkem ze dne 4. 6. 2013 (v pořadí druhým ve věci), č. j. 38 Cm 104/2006-886, soud prvního stupně žalobě o zaplacení 780 602 Kč s příslušenstvím vyhověl a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo prokázáno uzavření zprostředkovatelské smlouvy ze dne 2. 4. 2002, a že období, za které žalobce požadoval zaplacení provize, je obdobím trvání smluvního vztahu. Výše provize byla stanovena znaleckým posudkem.
Tento rozsudek napadla žalovaná odvoláním. Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 3 Cmo 441/2013-982, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení 49 890 Kč s příslušenstvím zamítl, v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 730 712 Kč rozsudek potvrdil, a v části týkající se úroků z prodlení z přisouzené jistiny a ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dopis žalované ze dne 27. 7. 2006 nelze považovat za platné odstoupení od smlouvy uzavřené dne 2. 4. 2002, neboť takovou možnost tato smlouva neupravuje a důvod uvedený v předmětném dopise není zákonným důvodem pro odstoupení od smlouvy. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že dopis žalované nelze považovat ani za výpověď smlouvy, neboť možnost vypovědět smlouvu bez udání důvodu byla ve smlouvě účastníky sjednána, a to s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Jelikož žalobce převzal předmětný dopis žalované dne 31. 7. 2006, pak od 1. září 2006 již smluvní vztah mezi účastníky netrval, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení provize za měsíc září 2006 spolu s úrokem z prodlení, žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že jeho závěry se promítnou i do povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení z přiznané částky, a proto rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroků z prodlení z přisouzené jistiny zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) ze dne 27. 11. 2014, č. j. 38 Cm 104/2006-1070, uložil žalované povinnost zaplatit úroky z prodlení z přisouzené jistiny (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a III.), o přiznání odměny znalci (výrok IV.), náhradě nákladů řízení státu (výroky V. a VI.) a o vrácení zůstatku zálohy na znalečné složené žalovanou (výrok VII.)
Soud prvního stupně vyšel z toho, že vztah mezi žalobcem a žalovanou vyplývající ze smlouvy o zprostředkování ze dne 2. 4. 2002 je závazkovým právním vztahem, který je podřízen režimu obchodního zákoníku, a to na základě ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Pokud jde o úroky z prodlení z přiznané jistiny, soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §369 odst. 1 a §502 odst. 1 a 2 obch. zák. konstatoval, že žalobcem požadované úroky z prodlení jsou v souladu s těmito ustanoveními obchodního zákoníku, jakož i v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně poukázal na čl. VI. odst. 7 smlouvy o zprostředkování ze dne 2. 4. 2002, v níž si účastníci sjednali, že provize je splatná do tří dnů od doručení faktury zprostředkovatele zaslané doporučeně do místa sídla zájemce s tím, že zprostředkovatel je oprávněn vystavit fakturu s vyúčtováním provize nejdříve v den vzniku nároku na provizi, případně v den, kdy mu zájemce oznámí zánik zprostředkovatelské smlouvy. Soud prvního stupně rovněž odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. 1. 2014, v němž odvolací soud žalobcův nárok na úroky z prodlení nezpochybnil, uvedl-li, že jeho závěr o výši jistiny se nutně promítne i do povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení z přiznané jistiny.
Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2014 č. j. 38 Cm 104/2006-1070, podala žalovaná odvolání.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 3 Cmo 65/2015-1116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV.-VII., ve výrocích II. a III. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že požadované úroky z přiznané jistiny jsou opodstatněné, neboť tato jistina byla splatná (o čemž svědčí i potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 3 Cmo 441/2013-982). Žalovaná byla povinna žalobci jistinu zaplatit, a protože tak neučinila, dostala se do prodlení a je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení. Skutečnost, že rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 3 Cmo 441/2013-982, byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o úrocích z prodlení zrušen a věc v tomto rozsahu (krom jiného) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, podle odvolacího soudu neznamená, že by žalobce neměl na úrok z prodlení nárok.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované, že smlouva o zprostředkování ze dne 2. 4. 2002 byla ve skutečnosti smlouvou o obchodním zastoupení. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zprostředkování s určitými prvky obchodního zastoupení, o smlouvu o obchodním zastoupení jako takovou se však nejednalo. Stejně tak uplatněný nárok na jistinu ve výši 780 602 Kč nebyl nárokem na odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák. Tento nárok vycházel nikoli ze zákona, nýbrž z čl. VII. bod 6 smlouvy o zprostředkování. Podle soudu prvního stupně se sice fakticky jednalo o odškodnění, ale o odškodnění, které bylo dojednáno smluvně a jehož přiznání nebylo vázáno na uplatnění v propadené roční lhůtě, jako je tomu u odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák. Žalobce tedy nemusel tento nárok uplatnit jako odškodnění podle citovaného ustanovení. Toto „odškodnění“ podle smlouvy mělo být žalobci placeno průběžně v období jednoho roku po ukončení smlouvy. Žalobce svůj nárok vůči žalované průběžně vyúčtovával a úrok z prodlení byl stanoven od splatnosti jednotlivých faktur. Sazby úroku z prodlení i období, za které je úrok požadován, odpovídají právním předpisům i době, po kterou byla žalovaná v prodlení.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 3 Cmo 65/2015-1116, podala žalovaná dovolání.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena.
Otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je podle dovolatelky otázka právního titulu vzniku práva žalobce na zaplacení jistiny a kvalifikace smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 2. 4. 2002. Obsah této smlouvy dle názoru dovolatelky zahrnoval podstatné části smluvního typu smlouvy o obchodním zastoupení, odvolací soud měl proto na smlouvu aplikovat ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o obchodním zastoupení. Žalobcův nárok na odškodnění měl tedy odvolací soud posoudit podle ustanovení §669 obch. zák. Protože tak neučinil a upřednostnil odškodnění z titulu smluvního ujednání oproti zákonné úpravě odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák., postupoval odvolací soud v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1313/2000, ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2093/2009, ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3718/2010, a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2300/2013. Dovolatelka v této souvislosti rovněž namítla, že právo na odškodnění přiznané žalobci odvolacím soudem zaniklo prekluzí, neboť žalobce dovolatelce do jednoho roku od ukončení smlouvy neoznámil, že toto své právo podle §669 obch. zák. uplatňuje.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda „přiznání jistiny v odvolacím řízení s odkazem na právní úpravu jiného smluvního typu vylučuje právní hodnocení vzniku práva na úroky z prodlení z předmětné jistiny dle smluvního typu přináležejícího v daném případě.“
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka právní kvalifikace vztahu účastníků založeného smlouvou ze dne 2. 4. 2002, resp. otázka zda tato smlouva je smlouvou o obchodním zastoupení nebo zprostředkovatelskou smlouvou s prvky smlouvy o obchodním zastoupení, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť její řešení nemělo vliv na předmět sporu, jímž je nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení. Podle ustanovení §369 odst. 1 věty první obch. zák. platí, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Předpokladem vzniku práva na úrok z prodlení je podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku, přičemž pro vznik a rozsah tohoto práva (tedy pro výši úroků z prodlení) není rozhodné, jaký právní důvod založil povinnost dlužníka zaplatit věřiteli jistinu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani námitka dovolatelky, že nárok žalobce na odškodnění zanikl prekluzí podle ustanovení §669 odst. 5 obch. zák. Závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněný nárok na jistinu nebyl nárokem na odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák. (jež je omezen roční lhůtou), nýbrž že šlo o nárok na „odškodnění“ vyplývající ze smluvního ujednání zakotveného v čl. VII. bodu 6 smlouvy ze dne 2. 4. 2002, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkázala, ani s jinou judikaturou Nejvyššího soudu.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 3. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu