ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5169.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5169/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Privatklinik LLC s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Velká 3051/17, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 28619111, zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, PSČ 702 00, proti žalované Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví , se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 47114321, o zaplacení částky 66 529 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 198/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 35 Co 198/2015-104, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 2. 2015, č. j. 18 C 198/2014-60, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky procesního práva, „jakým způsobem je žalovaná povinna v soudním řízení prokázat tvrzenou skutečnost, když nemá a ani nemůže mít k dispozici přímý důkaz“, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Odvolací soud se měl odchýlit o od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), podle nichž skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá), a od rozsudku ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2966/2007, podle něhož existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy, přičemž je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy.
Dovolatelka zřejmě přehlédla, že kasační rozhodnutí soudu nespočívá jen na řešení této jedné otázky. V pořadí prvním z důvodů, pro něž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a z nichž by každý obstál sám o sobě, je závěr, že soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního názoru, že konkrétní forma přechodu předmětného závazku z MUDr. I. J., Ph.D., na žalobkyni je nepodstatná, proto v tomto směru neprováděl žádné dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. již usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž).
Není tu pak žádného důvodu, proč by se tyto závěry neměly v plné míře vztahovat též na případ, kdy je dovoláním napadeno kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného (toliko coby obiter dictum) lze poznamenat, že skutková zjištění, jak vyplývá z citovaných judikatorních závěrů, lze založit i na nepřímých důkazech, přičemž charakteristickým znakem nepřímého důkazu je právě ta vlastnost, že nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah. Pro nepřímý důkaz je tedy signifikantní právě to, že z něho nevyplývá přímo („výslovně“) poznatek o prokazované právně významné skutečnosti, nýbrž vztah mezi ním a skutečností, která je předmětem dokazování, je nepřímý, zprostředkovaný (srov. v bližším citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 831/2014).
Pochyby nelze mít ani o tom, že existenci písemné smlouvy lze prokázat i jiným způsobem než provedením důkazu příslušnou listinou. To, že došlo k uzavření smlouvy v písemné formě, ovšem musí z nepřímých důkazů (způsobem nevzbuzujícím pochybnosti) vyplývat.
Bez skutkových zjištění umožňujících závěr, jaká smlouva byla uzavřena (smlouva jakého typu, popřípadě zda šlo o smlouvou nepojmenovanou a co bylo jejím obsahem, srov. §269 odst. 1, 2 obch. zák.), lze jen stěží posoudit, zda se smlouva vztahovala též na předmětný závazek a zda – zejména z hlediska požadavků na formální a obsahové náležitosti takové smlouvy – vyvolala zamýšlené právní účinky.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu