ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5235.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5235/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalovanému F. M. , zastoupenému Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti 86/2, o zaplacení částky 127 452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 179/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2015, č. j. 51 Co 312/2014-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 454 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 116 C 179/2012-147, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 118 463 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 8 989 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zda celkově vyčíslený úrok v částce 90 080 Kč při zohlednění poskytnutého úvěru 100 000 Kč je nemravný, a to navíc za situace, kdy věřitel z mnou provedených plateb započetl na jistinu pouze částku 23 164 Kč, ačkoli jsem uhradil mnohem více a nesnížená jistina je dále úročena“. Dovolatel má za to, že „kombinace takto vysokého úroku a nevýhodného přednostního započítávání (či přesněji přiřazování dílčích plateb na příslušenství) vede k tomu, že taková ujednání o úrocích a o možnosti přednostně započítávat částečné úhrady na příslušenství jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy“. Dovolatel se domnívá, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou, kterou odvolací soud posoudil nesprávně, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel v rozporu s §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním otevřené otázce nevysvětluje, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který uvedl, že „nepřiměřenost sazby úroku nelze posuzovat s ohledem na jeho celkové vyčíslení – 90 080 Kč – aniž by byla zohledněna doba, po kterou jsou peněžní prostředky dlužníkovi poskytovány a která činí 72 měsíců. Sazbu úroku 15,01 % ročně v případě podnikatelského úvěru nelze považovat za nepřiměřenou, rozpornou s výše uvedenými kritérii a tudíž za rozpornou s dobrými mravy.“ Započítání plateb bylo podle odvolacího soudu věřitelem prováděno v souladu s čl. II. bodem 2. 4. obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy. Dovolatel, aniž by správnost těchto závěrů jakkoliv zpochybnil, pouze setrvává na své argumentaci vznesené již v odvolání, s níž se však odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal. Dovolatel především v dovolání neuvádí žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že sjednaná výše úroku podstatně převyšovala výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry, které poskytovaly banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy o úvěru [srov. §502 větu druhou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“)], a tudíž je nepřiměřená či nemravná. Dovolatel dále neuvádí, v čem spatřuje nemravnost ujednání o způsobu zápočtu plateb, podle kterého se platby od zákazníka započítávají nejprve na úrok z úvěru a až poté na jistinu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že obdobné pravidlo stanoví též dispozitivní zákonné ustanovení (§330 odst. 2 obch. zák.).
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence požadované náležitosti nelze ve vztahu k uvedené otázce posoudit přípustnost dovolání.
Směřovalo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání v této části není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán (24 438 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Navíc v této části dovolání dovolatel na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela rezignoval.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu