ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5382.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5382/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně BM Spiritka a. s. , se sídlem v Praze 5, Hlubočepy, Hlubočepská 1190/38d, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 01532359, proti žalované I. PPC – 1st Prague Private Clinic SE , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24282324, zastoupené Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1 184 836 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 54/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 94 Co 66/2015-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 165,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2014, č. j. 19 C 54/2014-26, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh [odstavec 2]. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy [odstavec 6].
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, spočívajících v náležitostech výzvy podle §114b o. s. ř., odchýlil od rozsudku ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že absenci vlastnoručního podpisu vyhotovitele stejnopisu usnesení nelze považovat za pouhou drobnou formální vadu, která nemá právní důsledky, neboť jde o náležitost stejnopisu usnesení soudu vyhotoveného v písemné podobě, předepsanou v souladu se zákonem obecně závazným právním předpisem, bez jejíhož naplnění nelze listinu vydanou soudem pokládat za listinu veřejnou; usnesení soudu, které z těchto důvodů nevyhovuje formálním požadavkům kladeným na veřejnou listinu, tedy není způsobilé potvrdit, že jde o nařízení soudu jím sledované, a jestliže žalovaný na takovou listinu soudy očekávaným a v §114b o. s. ř. uvedeným způsobem nereagoval, není možné mu to přičítat k tíži.
Dovolatelka připouští, že v dovolacím řízení bylo prokázáno, že originály usnesení soudu prvního stupně s výzvou podle §114b o. s. ř. a rozsudku pro uznání vyhlášeného tímto soudem (dále jen „obě rozhodnutí“) jsou podepsány rozhodující soudkyní, namítá však, že v souzené věci – stejně jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 – stejnopisy obou rozhodnutí, které jí byly zaslány v elektronické podobě, neobsahovaly „platný elektronicky uznávaný podpis jejich vyhotovitele, paní R. K.“. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že uznávaný elektronický podpis a elektronická značka soudu, s nimiž počítá §21b odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, nejsou z právního hlediska nástroji stejné úrovně a že elektronické stejnopisy rozhodnutí soudu by měly být opatřeny zaručeným elektronickým podpisem osoby, která stejnopis vyhotovila. Tvrdí, že obě rozhodnutí jsou opatřena elektronickým podpisem, jehož platnost je neznámá, stejně jako je neznámá identita podepisujícího, protože jeho certifikát není v seznamu důvěryhodných certifikátů, a že na těchto dokumentech nebylo možno ověřit jejich časové razítko. Podle jejího mínění „platnost takto provedeného elektronického podpisu je vysoce nedůvěryhodná, což nemohlo mít za následek řádné doručení“ obou rozhodnutí, neboť tyto dokumenty „nemohly být vůbec považovány za platně podepsané“, podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 nevyhovují formálním požadavkům kladeným na veřejnou listinu, dovolatelce proto nemohlo být přičteno k tíži, že neplnila povinnosti jimi stanovené, a předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny.
Dovolatelka dále argumentuje ve prospěch názoru, že „v klasickém řízení“ by předmětný nárok „nikdy přiznán nebyl“, a že jeho přiznání rozsudkem pro uznání je v rozporu s dobrými mravy, neboť se z důvodu pochybení na straně společnosti, kterou pověřila správou své datové schránky, s obsahem obou rozhodnutí fakticky seznámila až 2. 10. 2014. Stran napadených výroků o nákladech řízení dovolání argumentaci postrádá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Požadavky na obligatorní náležitosti dovolání spočívající ve vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, splňuje pouze ta část dovolání, v níž dovolatelka prosazuje názor, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 19 C 54/2014-22, obsahující výzvu podle §114b o. s. ř., nelze pokládat za veřejnou listinu a nebylo tudíž způsobilé přivodit procesní důsledky, které zákon s takovou výzvou (s marným uplynutím lhůty v ní stanovené) spojuje. Proto jen v tomto rozsahu (ve vztahu jen k této otázce) umožňuje obsah dovolání zkoumat jeho přípustnost.
Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. V souzené věci tento předpoklad splněn není, neboť na řešení otázky, zda elektronicky vyhotovený stejnopis rozhodnutí soudu musí být opatřen uznávaným elektronickým podpisem toho, kdo jej vyhotovil, a označení stejnopisu uznávanou elektronickou značkou soudu oproti dikci §21b odst. 3 zákona č. 37/1992 Sb. tudíž postačující není, napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka v odvolacím řízení zpochybňovala kvalitu usnesení soudu prvního stupně s výzvou podle §114b o. s. ř. jako veřejné listiny způsobilé přivodit příslušné právní následky toliko prostřednictvím námitky, že usnesení je podepsáno pouze R. K., která je však odpovědná toliko za správnost jeho obsahu (sic!), usnesení však není podepsáno soudcem, neboť není opatřeno jeho zaručeným elektronickým podpisem. Odvolací soud se s touto otázkou vypořádal a napadené rozhodnutí závisí na jejím řešení, jehož správnost dovolatelka nezpochybňuje, naopak je výslovně akceptuje. Otázku, kterou dovolatelka nově (a v rozporu s její odvolací argumentací) otevírá až v dovolání, odvolací soud neřešil a řešit neměl důvod (z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti, pro něž by se měl touto otázkou zabývat z úřední povinnosti).
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Dlužno dodat, že otázka, zda náležitosti veřejné listiny splňuje soudem prvního stupně vyhlášený rozsudek pro uznání, je pro posouzení, zda byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro jeho vydání, zcela zjevně bez významu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu