ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5704.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5704/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CP Inkaso s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Drahomírem Krátkým, advokátem se sídlem v Prostějově, Poděbradovo nám. 1374/8a, o zaplacení částky 57 567,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 EC 95/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 28 Co 337/2014-241, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 7 EC 95/2012-196 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 57 567,44 Kč se 14,32% úrokem od 23. 4. 2011 do zaplacení a se 7,75% úrokem z prodlení z téže částky za totéž období (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 31 965,49 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 57 567,44 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 23. 4. 2011 do zaplacení (první výrok), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do 14,32% úroku z částky 57 567,44 Kč od 23. 4. 2011 do zaplacení a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu prvního výroku) podal žalovaný dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Z obsahu dovolání se podává, že odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněného pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“). Dovolatel má za to, že „v tomto rozhodnutí je konstatováno, že věřitel nemá bez dalšího právo požadovat úroky z prodlení ze smluvených úroků. Jestliže se dlužná částka tak, jak uvádíme, skládá z jistiny a nezaplacených úroků, není možné požadovat bez dalšího úroky z prodlení ze smluvených úroků“. Přehlíží však, že Nejvyšší soud v R 5/2006 formuloval a odůvodnil závěr, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že ujednání ve smlouvě o úvěru umožňovalo bance, aby připisovala k jistině úvěru řádné úroky a aby pro případ prodlení žádala po dlužníkovi zaplacení úroku z prodlení z jistiny zvýšené o úroky. Právě s odkazem na R 5/2006 přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni žalovanou částku 57 567,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky.
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelem od judikatury dovolacího soudu, kterou označil, neodchýlil.
Namítá-li dovolatel, že považuje rozsudky soudů obou stupňů za nepřezkoumatelné, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu