ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.738.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 738/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně D&I CONSULTING LIMITED , se sídlem v Londýně, 10 Dunstan Close, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04867734, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované Š. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, o zaplacení částky 115 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 75/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, č. j. 28 Co 24/2013-392, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2015, č. j. 28 Co 24/2013-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 308 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 37 C 75/2007-249, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2012, č. j. 37 C 75/2007-252, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 115 400 Kč s 13,5% úrokem od 20. 6. 2003 do zaplacení a částku 10 867,06 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 11 943,94 Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 47 722 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 10 867,06 Kč a co do 13,5% úroku z částky 115 400 Kč od 3. 6. 2003 do 8. 8. 2010 a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 115 400 Kč s 13,5% úrokem od 9. 8. 2010 do zaplacení (druhý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 86 168,40 Kč (třetí výrok), a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 84 351,40 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu druhého, třetího a čtvrtého výroku) podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která ve své konkrétnosti dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud - pokud sám nepřistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí a k zastavení řízení - zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů údajně chybné posouzení „možnosti vůbec dále vést předmětné soudní řízení“, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že „banka, která původně poskytovala půjčku, se ve fázi před jejím poskytnutím dopustila podezřelých pochybení“ včetně dovolatelkou tvrzeného „neřádného“ podpisu ručitelského prohlášení, protože dovolatelka napadené rozhodnutí kritizuje prostřednictvím polemiky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Takovým způsobem nesprávnost právního posouzení v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka dále tvrdí, že v rozporu se zájmy banky „nebyla splněna jedna z podmínek, a sice uzavření pojistné smlouvy s dlužníkem“, aniž by uvedla, který z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. v této otázce uplatňuje. Jestliže v úvodu dovolání označila jako předpoklad přípustnosti skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která ve své konkrétnosti dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, nelze takové tvrzení považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť je vnitřně rozporné. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož neuzavření pojistné smlouvy nečiní bez dalšího předmětnou smlouvu o úvěru neplatnou, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3355/2010).
Dovolatelka považuje za nesprávné „vyhodnocení otázky jednání v tísni“ provedené odvolacím soudem a označuje je za „rozporné s úvodem citovanou judikaturou soudu dovolacího“. V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť není zřejmé, od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlit, text dovolání neobsahuje odkaz na žádné rozhodnutí dovolacího soudu. Rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Brojí-li dovolatelka proti hodnocení svědeckých výpovědí provedenému odvolacím soudem, pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
K výrokům o náhradě nákladů řízení dovolatelka pouze uvádí, že soud jí určil povinnost, aby náklady řízení zaplatila přímo právnímu zástupci žalobce, že se „vůbec nezaobíral“ možností aplikace §150 o. s. ř. a že je rozhodnutí o nákladech řízení neurčité až zmatečné. Ani tyto námitky případných vad řízení však nejsou relevantní, neboť dovolatelka neformulovala žádnou otázku procesního práva.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu