ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.759.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 759/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. H. , se sídlem v Nýrsku, Palackého 871, PSČ 340 22, identifikační číslo osoby 16790359, zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, proti žalovanému Dr. JUDr. M. Z. , se sídlem v Prášilech č. p. 106, PSČ 342 01, identifikační číslo osoby 12830101, zastoupenému Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 35/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 Cmo 389/2014-65, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 Cmo 389/2014-65, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2014, č. j. 45 Cm 35/2010-55, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 45 Cm 35/2010-55, podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) přerušil řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 105/2009.
Žalovaný podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 Cmo 389/2014-65, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že před Krajským soudem v Plzni probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro nyní projednávanou věc.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 8. 2. 2007 dvě smlouvy – smlouvu o investičním vstupu a smlouvu o společném záměru, které spolu vzájemně souvisejí. V nyní projednávané věci se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti se smlouvou o investičním vstupu. Jelikož předmětem sporu v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 105/2009 je otázka platnosti odstoupení od smlouvy o společném záměru učiněného žalobcem dne 20. 10. 2008, jsou podle odvolacího dány důvody k přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 Cmo 389/2014-65, podal žalovaný dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 o. s. ř. a vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Podle dovolatele nebyly dány důvody k postupu podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 105/2009 je řešena otázka platnosti žalobcova odstoupení od dohody o společném záměru ze dne 8. 2. 2007, přičemž tato otázka není otázkou, která by mohla být významná pro rozhodnutí v nyní projednávané věci, neboť nárok uplatněný žalobcem v nyní projednávané věci má svůj základ ve smlouvě o investičním vstupu ze dne 8. 2. 2007 (od níž žalobce neodstoupil), a nikoli v dohodě o společném záměru z téhož dne.
Odvolací soud podle dovolatele pochybil, neboť se nezabýval tím, zda v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 105/2009, jehož předmětem je otázka platnosti žalobcova odstoupení od dohody o společném záměru, je skutečně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v nyní projednávané věci, ale pouze konstatoval, že uvedené smlouvy spolu souvisejí, aniž by tento svůj závěr jakkoli odůvodnil. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013.
Ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, „při úvaze, zda soud řízení přeruší z důvodů uvedených v ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř. nebo zda učiní jiná vhodná opatření, soud postupuje podle okolností konkrétního případu. Přerušení řízení tedy mohou odůvodnit jen jasně vymezené skutečnosti, které by takovýto postup opodstatnily.“ V usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, pak Nejvyšší soud s odkazem na názor vyjádřený v odborné literatuře konstatoval, že „důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. Občanský soudní řád, komentář, Karel Svoboda et al., vyd. 1, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 383).“
Dovolací soud neměl v nyní projednávané věci důvod odchýlit se od závěrů vyslovených ve svých shora citovaných rozhodnutích a přisvědčil argumentaci dovolatele, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí nejenže nerozlišil obě smlouvy (smlouvu o investičním vstupu a dohodu o společném záměru), ale ani nijak neodůvodnil, že tyto smlouvy spolu souvisejí, jaký je jejich vzájemný vztah a že odstoupení od jedné z nich má význam pro právní posouzení nároku na peněžité plnění založeného druhou ze smluv.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil usnesení odvolacího soudu; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu