ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1389.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1389/2015-182
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Z. Z. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti žalované ATEG TEPELNÁ TECHNIKA, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, V Hájích 384, identifikační číslo 618 56 444, zastoupené JUDr. Ivanem Hejlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 71/10, o zaplacení 41.542,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 186/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014, č. j. 15 Co 243/2014-157, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014, č. j. 15 Co 243/2014-157, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. února 2014, č. j. 48 C 186/2011-131, se v části, jíž bylo rozhodnuto o nárocích žalobce na zaplacení 21.682,- Kč a 15.000,- Kč a v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení 4.860,50 Kč, se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 56.642,50 Kč z titulu smlouvy o dílo. Tato částka sestávala z nároku ve výši 21.682,- Kč na zaplacení hodnoty prací a komponentů zahrnutých do celkové ceny díla, které nebyly provedeny a použity; z nároku ve výši 15.100,- Kč na zaplacení nákladů, které žalobce vynaložil na opravu původního kotle, k jehož poškození došlo v důsledku vadně provedeného díla; z nároku ve výši 15.000,- Kč na zaplacení nákladů, které žalobce vynaložil na zhotovení znaleckého posudku ke zjištění vad předmětného díla; a z nároku ve výši 4.860,50 Kč představujícím částku, kterou žalobce uhradil za odstranění vad díla.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. února 2014, č. j. 48 C 186/2011-131, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 41.542,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co byl jeho předchozí, žalobu rovněž zamítající rozsudek ze dne 11. července 2012, č. j. 48 C 186/2011-31, zrušen ve výroku o věci samé co do částky 41.542,50 Kč s odpovídajícím příslušenstvím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 15 Co 474/2012-54, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná prováděla pro žalobce na základě smlouvy o dílo ze dne 14. 10. 2008 instalaci solárního ohřevu vody a solárních panelů. Součástí díla byla i montáž ekvitermní regulace. Cena díla byla sjednána pevnou částkou 262.178,- Kč vč. DPH; účastníci si ujednali, že cena případných víceprací nebo úspor bude předmětem dodatku ke smlouvě o dílo. Podle čl. VII odst. 3 smlouvy žalovaná odpovídala za vady, které dílo mělo v době předání. Zjevné vady měly být výslovně uvedeny v zápise o předání a převzetí díla; za zjevné vady, na které objednatel (žalobce) neupozorní, zhotovitel (žalovaná) neodpovídá. Za ostatní skryté vady zhotovitel odpovídá po dobu záruční lhůty (čl. VII odst. 4 smlouvy). Smluvní záruka činila 36 měsíců na montážní práce od termínu dokončení zapsaného v zápise o předání a převzetí. Záruční doba a záruční podmínky na výrobky, které mají vlastní záruční list, platí podle tohoto záručního listu (čl. VII odst. 5 smlouvy). Účastníci sice „sepsali“ dne 19. 12. 2008 Dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, tuto listinu však podepsal pouze žalobce a nadto neobsahuje žádné ujednání o změně ceny díla nebo dohodu o vícepracích. Žalobce převzal dílo 5. 3. 2009. Dne 10. 3. 2009 žalovaná namontovala u žalobce kompaktní solární regulaci SOKI+ a osadila systém teplotními čidly. Žalobce poprvé vytknul u žalované vady díla e-mailem ze dne 17. 3. 2009, konkrétně nedodání ekvitermní regulace. Dne 6. 5. 2009 si nechal vypracovat znalecký posudek k posouzení stavu díla (znalcem Ing. Jiřím Matějčkem), za který zaplatil 15.000,- Kč. Dne 22. 9. 2009 opětovně vytkl žalované vady - chybějící regulaci a izolaci - a domáhal se jejich odstranění. Žalovaná opravila dne 20. 10. 2009 některé vady tak, že mohlo být zprovozněno vytápění domu. Žalobce vytkl žalované další vady e-maily ze dne 3. 11. 2009, 30. 11. 2009 a 26. 2. 2010. Postupně přistoupil k odstranění některých vady prostřednictvím třetích osob. Dopisem ze dne 31. 7. 2012 odstoupil od smlouvy o dílo.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně posoudil smluvní vztah účastníků jako smlouvu o dílo ve smyslu §644 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že žaloba není opodstatněná. Ve vztahu k nároku žalobce na vrácení poměrné části ceny díla v rozsahu ceny neprovedených prací a nepoužitého materiálu uvedl, že si účastníci sjednali cenu díla pevnou částkou; vícepráce ani „méněpráce“ sjednány nebyly. Žalované vznikl předáním díla nárok na zaplacení (pevně sjednané) ceny díla, a to i v případě, že by dílo vykazovalo vady, nebo že by některé smluvené práce nebyly provedeny. Pokud nebyly provedeny všechny sjednané práce a dodán veškerý materiál, jedná se o vady díla (§645 odst. 1 obč. zák), které žalobce mohl žalované vytknout a uplatnit příslušný nárok z odpovědnosti za vady, konkrétně nárok na slevu z ceny díla (§648 obč. zák.). Žalobci nárok na vrácení části ceny díla nevznikl, od počátku se domáhal odstranění vady a nárok na slevu z ceny díla neuplatnil. Rovněž nemohl po předání díla platně odstoupit od smlouvy o dílo a jeho nárok proto nemohl být posouzen jako nárok na vypořádání plnění ze zaniklé smlouvy podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení. Žalobci nesvědčí ani nárok na úhradu nutných nákladů souvisejících s uplatněním práva z odpovědnosti za vady, neboť jej neuplatnil včas, tj. do jednoho měsíce po uplynutí doby určené k vytčení vad (§509 obč. zák.), která v uvedeném případě činila 6 měsíců (§504 obč. zák.). Soud prvního stupně shledal neopodstatněným rovněž nárok žalobce na zaplacení nákladů, které vynaložil na odstranění vad prostřednictvím třetích osob. Tento postup odstranění vad by žalobce mohl zvolit pouze v případě, že by si jej účastníci ve smlouvě o dílo výslovně sjednali pro situaci, kdy by žalovaná neodstranila řádně vytknuté vady v k tomu určené lhůtě.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2014, č. j. 15 Co 243/2014-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Uvedl, že nedodání ekvitermní regulace bylo odstranitelnou vadou, jejíhož bezplatného odstranění se žalobce domáhal v prekluzivní šestiměsíční lhůtě; nárok na slevu z ceny díla za nedodání této regulace však uplatnil až po uplynutí zákonné lhůty. Nárok žalobce na slevu z ceny díla z důvodu nespotřebovaného materiálu posoudil jako neodstranitelnou vadu, která nebrání řádnému užívání věci ve smyslu §648 odst. 2 obč. zák.; ačkoliv v tomto případě bylo na místě uplatnění nároku na přiměřenou slevu z ceny díla, žalobce takový nárok neuplatnil v prekluzivní šestiměsíční lhůtě. V úvahu nepřipadá ani posouzení nároků žalobce z hlediska vypořádání bezdůvodného obohacení. Žalobce nemohl poté, co převzal dílo, platně odstoupit od smlouvy o dílo. Nadto je důvodná námitka promlčení práva na odstoupení od smlouvy, kterou vznesla žalovaná; žalobce odstoupil od smlouvy po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.), která počala běžet dnem, kdy dílo mělo být podle smlouvy zhotoveno (28. 2. 2009). V ostatním se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání zdůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
- zda při stanovení lhůty pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady ze smlouvy o dílo uzavřené podle občanského zákoníku má přednost ujednání smluvních stran o záruční době před záruční dobou stanovenou zákonem;
- zda úprava odpovědnosti za vady ze smlouvy o dílo podle občanského zákoníku je komplexní a vylučuje použití obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za vady;
- zda pravidlo zakotvené v ustanovení §649 věty první obč. zák. platí s ohledem na ustanovení §645 obč. zák. pro všechny vady díla bez ohledu na to, zda je má věc zhotovená na zakázku při převzetí objednatelem, nebo zda se vyskytnou po převzetí věci v záruční době.
Nesouhlasí s právní kvalifikací nároku z titulu vady díla spočívající v nedodání ekvitermní regulace a vytýká odvolacímu soudu, že opomněl aplikovat ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Vzhledem k tomu, že žalovaná uvedenou vadu neodstranila ve třicetidenní lhůtě, stalo se nedodání ekvitermní regulace podstatným porušením smlouvy a žalobci vznikl nárok na přiměřenou slevu z ceny díla. Odvolací soud rovněž pochybil, pominul-li, že si účastníci sjednali ve smlouvě o dílo tříletou záruční dobu, a namísto toho uplatnil zákonnou záruční dobu 6 měsíců. Žaloba byla žalované doručena před uplynutím tříleté smluvní záruční doby, čímž žalobce de facto uplatnil nárok na slevu z ceny díla. Žalobci nemůže být kladeno k tíži, že nárok neoznačil výslovně jako nárok na slevu z ceny díla. Tento závěr (právní kvalifikaci nároku z titulu odpovědnosti za vady díla) bylo možné učinit ze skutkových okolností, žalobce nebyl povinen svůj nárok právně kvalifikovat. Ze stejných důvodů neobstojí ani zamítavý závěr odvolacího soudu ohledně nároku žalobce na slevu z ceny díla z důvodu nezapracování materiálu v rozsahu sjednaného díla. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že v návaznosti na nesprávný závěr o délce záruční doby posoudil nesprávně lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady (náklady na vyhotovení znaleckého posudku) podle §509 obč. zák. Ohledně nároku na úhradu nákladů, které vynaložil na odstranění vad prostřednictvím třetích osob, namítá, že je rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelné a postrádá jednoznačný závěr. Prosazuje, že vzhledem k tomu, že žalovaná neodstranila vytčené vady v třicetidenní lhůtě, vznikla mu práva, jako by se jednalo o neodstranitelnou vadu, tj. odvolací soud měl rovněž tento nárok posoudit jako právo na přiměřenou slevu z ceny díla. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nesouhlasí s názorem žalobce, že je smlouva o dílo spotřebitelskou smlouvou. Má za to, že soudy obou stupňů posoudily nároky žalobce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a rovněž otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že nárok z titulu odpovědnosti za vady díla neuplatnil včas. Vytýká odvolacímu soudu, že aplikoval obecné ustanovení §646 odst. 1 obč. zák. o délce záruční doby šest měsíců, ačkoliv si účastníci sjednali prodlouženou záruku ve smlouvě o dílo.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 3 obč. zák. si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
Podle §502 obč. zák. mohou zákon, jeho prováděcí předpis, dohoda účastníků nebo jednostranné prohlášení zcizitele stanovit, ve kterých případech se odpovídá za vady, které se vyskytují do stanovené nebo sjednané doby po splnění (odst. 1). Účastníci mohou též dohodnout odpovědnost za vady, které se vyskytnou do stanovené nebo sjednané doby od splnění nebo odpovědnost podle přísnějších zásad, než stanoví zákon. O takové dohodě vydá povinná osoba oprávněné osobě písemné potvrzení (záruční list; odst. 2).
Podle §646 odst. 1 obč. zák. je záruční doba šest měsíců.
Dovolateli lze dát za pravdu, že se dovolací soud dosud nezabýval otázkou, zda má ujednání účastníků o délce záruční doby přednost před zákonnou zárukou. Uvedená otázka je však součástí obecné problematiky dispozitivnosti ustanovení občanského zákoníku, k níž se dovolací soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, jejichž závěry lze na daný případ vztáhnout. Přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení občanského zákoníku (zejména pak části osmé - závazkového práva) jsou podle úpravy §2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru, jejichž aplikaci mohou účastníci občanskoprávních vztahů na svůj právní vztah vyloučit či omezit. Jen tak mohou v souladu se zásadou autonomie vůle nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu se svými individuálními zájmy, potřebami a preferencemi. Občanský zákoník ovšem obsahuje i řadu ustanovení kogentní povahy, která odchylnou úpravu účastníků buď výslovně zakazují, nebo z jejichž povahy vyplývá, že se od nich nelze odchýlit. Platí tedy, že pokud kogentní ustanovení smluvní volnost výslovně nezakazuje nebo pokud z jeho povahy nevyplývá, že se od něho nelze odchýlit, nejsou účastníci omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005). Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že např. právě ve zvlášť významné oblasti občanského práva - smluvním právu - platí v prvé řadě to, co si smluvní strany mezi sebou samy dohodly (lex contractus). Jejich dohoda se tak stává stejně závaznou jako zákon sám. Smluvní strany tento způsob zvolily proto, že jim zákonem navrhovaná standardní úprava z nějakých důvodů nevyhovuje. Jestliže subjekty občanskoprávních vztahů již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) uzavřou, mají povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda), a to i když by se plnění pro některou z nich stalo následně nevýhodným. Úprava obsažená v občanském zákoníku se proto uplatní až poté, jestliže subjekty občanskoprávních vztahů nedají v rámci své svobodné individuální vůle, rozhodování a sebeurčení samy přednost smluvnímu ujednání práv a povinností, které by jejich zájmům, potřebám a preferencím nejlépe vyhovovalo (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 56-57).
Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2881/2012, závěr, že záruční doby podle §620 odst. 1 obč. zák. jako doby stanovené zákonem nemůžou být ani dohodou účastníků zkráceny; lze je jen prodloužit. Uvedený závěr lze analogicky použít i na ustanovení §645 odst. 1 obč. zák. o záruční době vztahující se na věci zhotovené na zakázku. Ostatně i zde komentářová literatura uvádí, že možnost založit záruku dohodou účastníků nebo jednostranným prohlášením zhotovitele podle přísnějších zásad, než stanoví zákon, popř. zvláštní předpisy, existuje i u smlouvy o zhotovení věci na zakázku (§502 odst. 2 obč. zák.). Zákonnou záruku lze takto prodlužovat, nikoliv zkracovat (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1831). Účastníci si v čl. VII odst. 5 smlouvy o dílo sjednali, že smluvní záruka činí 36 měsíců na montážní práce od termínu dokončení zapsaného v zápise o předání a převzetí. Záruční doba a záruční podmínky na výrobky, které mají vlastní záruční list, platí podle tohoto záručního listu. Pokud odvolací soud toto ujednání přehlédl, resp. pokud navzdory tomuto ujednání určil, že se na uplatnění práv z titulu odpovědnosti za vady díla vztahuje zákonná šestiměsíční záruční doba podle §646 odst. 1 obč. zák., dopustil se flagrantního porušení zákona a shora uvedených principů, na nichž stojí úprava občanskoprávních vztahů.
Nezbývá než uzavřít, že ustanovení §646 odst. 1 obč. zák. má dispozitivní povahu. Smluvní strany se proto mohou ve smlouvě od jeho dikce odchýlit a uspořádat svá práva a povinnosti odlišně, což také v souzené věci účastníci učinili a sjednali odchylnou záruční dobu. Úprava obsažená ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky má přednost před úpravou obsaženou v §646 odst. 1 obč. zák. (§2 odst. 3 obč. zák.).
Ve světle shora uvedeného neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že žalobce neuplatnil nárok na úhradu nutných nákladů souvisejících s uplatněním práva z odpovědnosti za vady (tj. nárok na úhradu nákladů, které vynaložil na zhotovení znaleckého posudku) včas, tj. dle odvolacího soudu ve lhůtě sedmi měsíců (§509 odst. 1 ve spojení s §646 odst. 1 obč. zák.). Pokud si účastníci sjednali tříletou záruční dobu a žalobce podal žalobu ještě před jejím uplynutím, je zřejmé, že uplatnil nárok na úhradu nákladů, které vynaložil za zhotovení znaleckého posudku, včas, i kdyby jej poprvé uplatnil až v žalobě.
Zbývající otázky, které dle žalobce dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nejsou otázkami, na nichž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a nadto nečiní v rozhodovací činnosti obecných soudů obtíže. Otázkou vztahu obecné a zvláštní části občanského zákoníku (resp. v konkrétní rovině obecné úpravy odpovědnosti za vady a zvláštní úpravy odpovědnosti za vady ze smlouvy o dílo) se dostatečně zabývá právní teorie. Zásada, že speciální úprava má přednost před obecnou, která nastupuje tam, kde chybí speciální ustanovení, není otázkou, k níž by bylo třeba zaujetí zvláštního výkladového stanoviska. Vztah ustanovení §649 věty první obč. zák. a §645 obč. zák., resp. rozsah vad, na které se vztahuje ustanovení §649 věty první obč. zák., lze dovodit přímo z textu inkriminovaných ustanovení. Odvolací soud se hodnocením vad z hlediska toho, zda se vyskytovaly v době předání a převzetí díla či později, ani nezabýval. Navíc by – s ohledem na čl. VII odst. 3 smlouvy o dílo - případné závěry vedené tímto směrem nezávisely na vztahu ustanovení §649 věty první obč. zák. a §645 obč. zák., nýbrž by bylo třeba zvažovat ustanovení §502 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k §55 odst. 1 obč. zák.
S ohledem na neúplnost a nesprávnost dosavadních závěrů odvolacího soudu (stejně jako před ním soudu prvního stupně) považuje dovolací soud za vhodné doplnit – nad rámec své rozhodovací činnosti a v souladu s dovolacími argumenty žalobce - následující úvahy k právnímu hodnocení věci:
- Předně, právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto není rozhodné, jak žalobce právně kvalifikoval tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, nebo analogicky rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004). Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit. Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Proto není rozhodné, že žalobce nekvalifikoval svůj nárok na zaplacení 21.682,- Kč jako nárok na slevu z ceny díla.
- V případě uplatnění nároku z titulu odpovědnosti za vady díla je rozhodné, zda se oprávněný (objednatel) domáhal konkrétního práva z titulu odpovědnosti za vady díla v záruční době (§649 obč. zák.). Je nevýznamné, domáhal-li se po zhotoviteli odstranění vad díla, a poté, z důvodu neúspěchu, uplatnil u soudu nárok na slevu z ceny díla. Podstatné je, zda tak učinil před uplynutím záruční doby (tj. uplatnil-li nárok na slevu z ceny díla poprvé v žalobě, žaloba musí být podána před uplynutím záruční doby). Tím není dotčeno obecné pravidlo, že pokud objednatel uplatnil konkrétní právo z odpovědnosti za vady díla u zhotovitele včas, avšak zhotovitel mu nevyhověl, objednatel se může dovolávat svého práva u soudu v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§101 obč. zák.), která začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tj. po dni uplatnění vad u zhotovitele.
- Pokud by snad odvolací soud zvažoval závěr, že žalobcem vytýkané vady byly odstranitelnými vadami, a žalobci tudíž svědčil nárok na odstranění vad díla (a nikoliv nárok na slevu z ceny díla) ve smyslu §648 odst. 1 obč. zák., který však žalobou neuplatnil, pak je třeba zdůraznit, že smlouva o dílo ze dne 14. 10. 2008 se řídí - s ohledem na postavení účastníků - pravidly uzavírání spotřebitelských smluv a tudíž se na ni vztahuje zákon o ochraně spotřebitele. Podle §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele musí být reklamace včetně odstranění vady vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. Jestliže se žalobcem řádně a včas reklamované vady staly ve smyslu §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele subjektivně neodstranitelnými, vzniklo žalobci právo z odpovědnosti za vady ve smyslu §648 odst. 2 poslední věta obč. zák. (srovnej analogicky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce v tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v části, v níž rozhodl o nároku na úhradu nákladů, které žalobce vynaložil na odstranění vad prostřednictvím třetích osob, nepřezkoumatelné a postrádá jednoznačný závěr. Současně prosazuje, že i tento nárok měl být posouzen jako právo na přiměřenou slevu z ceny díla.
Ustanovení §157 odst. 1, 2 o. s. ř. platí pro rozsudky odvolacího soudu jen přiměřeně (srov. §211 o. s. ř.). Odvolací soudy při formulování odůvodnění svých rozsudků vycházejí z §157 odst. 2 jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jejich činnosti v odvolacím řízení (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1083). Nelze a priori předjímat, že pokud odvolací soud pro stručnost odkáže na skutkové a právní závěry rozsudku soudu prvního stupně, zatíží řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně nepochybil ani při posouzení posledního nároku (tj. nároku na úhradu nákladů, které žalobce vynaložil na odstranění vad prostřednictvím třetích osob), a i v této části lze na jeho rozhodnutí plně odkázat, přičemž soud prvního stupně uvedl, že se jedná o nárok na úplatu za práce a materiál, které byly vynaloženy žalobcem k odstranění vad díla za situace, kdy žalobce od smlouvy o dílo neodstoupil a k zániku závazku nedošlo ani jiným způsobem. Uzavřel, že tento postup (odstranění vad prostřednictvím třetích osob) by byl možný pouze v případě, kdy by žalobce vady řádně a včas vytknul, vyzval by žalovanou k jejich odstranění, avšak žalovaná by vady neodstranila a smluvní strany by si pro takový případ sjednaly právo žalobce nechat si vady díla odstranit třetí osobou a domáhat se úhrady těchto nákladů po žalované. Dovolací soud nepovažuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za nedostatečné a bránící přezkoumání jeho právního posouzení v dovolacím řízení (§211 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř.). Řízení totiž trpí vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3, ročník 1994, pod č. 10). Taková situace však v uvedeném případě nenastala.
Snaha žalobce prosadit, aby byl jeho nárok na zaplacení 4.860,50 Kč posouzen jako nárok na slevu z ceny díla, nemá oporu v zákoně ani ustálené judikatuře dovolacího soudu. Není pochyb o tom, že tato žalovaná částka představuje náklady, které žalobce (objednatel) zaplatil třetím osobám za odstranění vad díla. Protože šlo o vady odstranitelné, měl žalobce jako objednatel právo na jejich bezplatné odstranění a žalovaná jako zhotovitel byla povinna vady odstranit bez zbytečného odkladu, popř. žalobce měl právo na zrušení smlouvy, jestliže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad nemohl věc řádně užívat (srov. §648 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že se jednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy a že žalovaná vady neodstranila ve lhůtě 30 dnů, svědčila žalobci rovněž taková práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit, tj. pokud se v uvedeném případě jednalo o neodstranitelnou vadu, která nebránila řádnému užívání věci podle objednávky, žalobce měl právo rovněž na přiměřenou slevu z ceny díla (srov. §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s §648 obč. zák.). Přiznání práva na náhradu nákladů, které žalobce vynaložil na odstranění vad díla třetí osobou, nemá oporu v zákoně. Přichází v úvahu pouze tehdy, sjednají-li si strany smlouvy o dílo takovou možnost smluvně (např. pro případ, že zhotovitel neodstraní vytčené vady v k tomu určené lhůtě; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, nebo ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). Ze smlouvy o dílo ze dne 14. 10. 2008 nevyplývá, že by si účastníci sjednali možnost objednatele odstranit za vymezených podmínek vady díla prostřednictvím třetích osob; resp. právo objednatele domáhat se po zhotoviteli úhrady takto vynaložených nákladů. Nelze proto úspěšně vytýkat odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně), že žalobci tento nárok nepřiznal.
Protože závěr odvolacího soudu, že žalobce měl uplatnit nároky z titulu odpovědnosti za vady díla v zákonné šestiměsíční záruční době podle §646 odst. 1 obč. zák., je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i se shora uvedenými závěry Nejvyššího soudu, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dotčené části, tj. v části výroku o věci samé, jíž bylo rozhodnuto o nárocích žalobce na zaplacení 21.682,- Kč a 15.000,- Kč a v navazujícím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí v odpovídající části, tj. v části výroku o věci samé, jíž bylo rozhodnuto o nárocích žalobce na zaplacení 21.682,- Kč a 15.000,- Kč, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení 4.860,50 Kč, správný, dovolací soud dovolání v této části podle §243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původních řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu