ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1613.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1613/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. V. , zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované BcA. H. F. , zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 13, o 2.928.058,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 106/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2013, č. j. 12 Co 459/2013-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.587,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libora Janků, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 13 C 106/2008-261, zamítl žalobu o zaplacení částky 2.928.058,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. prosince 2013, č. j. 12 Co 459/2013-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jeho přípustnost odůvodňuje tím, že při řešení otázky pasivní legitimace žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, který je založen na závěru, že vadné provedení díla je předpokladem jak pro odpovědnost za vady, tak pro odpovědnost za škodu. Zároveň poukazuje nato, že otázka pasivní legitimace je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V rozsudku ze dne 8. února 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, dovolací soud přijal závěr, že „odpovědnost podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. za škodu způsobenou jinou osobou (škůdcem) je dána na straně právnické či fyzické osoby v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je na místě stanovení této odpovědnosti místo škůdce, který způsobil škodu při činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické či fyzické osoby z hlediska věcného, místního a časového; může tedy jít o činnost zaměstnanců či členů, přičemž nerozhoduje, mají-li tito zaměstnanci (členové) postavení orgánů, respektive statutárních orgánů, osob, které vykonávaly činnost pro právnickou či fyzickou osobu mimo pracovní poměr, osob vykonávajících činnost na základě jiného smluvního vztahu, o činnost učňů apod. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by škůdce sledoval svůj osobní zájem nebo zájem třetích osob.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, pak platí, že „ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. dopadá na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává právnická či fyzická osoba (podnikatel) nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává, nebo jejichž práci ke své činnosti využívá. Přímá odpovědnost toho, kdo škodu způsobil, nastává jen v případě, že jeho konání, jímž byla škoda způsobena, nespadá do rámce činnosti podnikatele, pro něhož práci vykonal (tzv. exces).“ Ačkoli je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o nedostatku pasivní legitimace, dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem i potud, že by její právo na náhradu způsobené škody bylo promlčeno se zřetelem k okamžiku, kdy se měla dozvědět o vadách domu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka dále bez bližší argumentace spojuje s tím, že „řešení otázky hmotného práva, kterou posuzoval odvolací soud, má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (bod 2. článek II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu v otázce pasivní legitimace žalované odchyluje od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, pak přehlíží, že uvedené rozhodnutí dovolacího soudu se vymezovalo pouze k otázce vadně provedených prací; jako předpokladu jak odpovědnosti za vady, tak odpovědnosti za škodu (což dovolatelka ostatně akcentuje), a tento obecný závěr není v rozporu s nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu.
Má-li dovolatelka zato, že přípustnost dovolání je založena rozporností judikatury dovolacího soudu v řešení otázky pasivní legitimace, konkrétně rozpory mezi jeho usnesením ze dne 8. února 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, a rozsudkem ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, je potřeba zdůraznit, že závěry rozsudku dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, opakují řešení právní otázky podle usnesení ze dne 8. února 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011. Jinými slovy řečeno jsou obě tato rozhodnutí v řešení určující právní otázky souladné a nikoli rozporné.
Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z toho, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, není z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Z toho, co bylo shora řečeno, vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani dovolatelkou vymezená otázka není dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty prvé o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 20.020,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 4.267,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu