ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1910.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1910/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně H. R. , zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o 125.206,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 114 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2014, č. j. 17 Co 319/2013-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.430,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Poštulky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 114 C 115/2012-58, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 125.206,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 17 Co 319/2013-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má zato, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, případně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Důvodnost dovolání spatřuje „především v tom, že Krajský soud v Hradci Králové v dané věci nesprávně právně posoudil otázku, komu předmětná pohledávka ve výši žalované částky, tj. ve výši 125.206,- Kč náleží“. Odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně rozlišil práva a povinnosti účastníků vyplývající z dědické dohody a z vkladového účtu. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaný má stejná práva k celému vkladu a jeho vztah k bance je výrazem tzv. aktivní solidarity podle §513 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Mělo-li by být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., musela dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatelka revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinna uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. d), že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Dovolatelka sice obsáhle rozvádí důvody, pro které s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, a ačkoli má za to, že dovolání je přípustné pro řešení „otázky hmotného nebo procesního práva“, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) ve svém dovolání žádnou takovou otázku neformuluje.
Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného (popř. procesního) práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného (nebo procesního) práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje; požadované údaje se ovšem z dovolání nepodávají.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu